Těch hajných je určitě víc aneb Útěcha z Broučků

Pět kapitol v knížce Broučci začíná téměř stejnými slovy, ale sotva kterého čtenáře by napadlo vyčítat autorovi, že se opakuje. Však samo jaro se pokaždé projevuje víceméně stejně; víme, co bude dál, co zase vykvete, přiletí a vyklube se, a přece nad tím vším znovu žasneme a těšíme se z toho. Jan Karafiát si všiml obecné lidské poptávky po poselství jara, zpracoval ji zdařile a jeho čtenáři mu rozumějí.

Také jim nemusí nikdo vysvětlovat, že vyprávění o svatojánských broučcích je vyprávěním o lidech. Někdy ale sám autor nechává do světa zlidštěných broučků proniknout přímo svět lidí, to aby si na nás broučci mohli pěkně posvítit. Například otec brouček vezme svého synka poprvé s sebou do služby. Malý brouček se diví, že hajný v noci nespí. “Musí dávat pozor, aby lidé neukradli les", vysvětlí tatínek. "A ti lidé kradou?“ položí brouček kontrolní otázku.“I kradou, a nic prý se nemají rádi“, odpoví tatínek. Ke konci směny zaletí ještě do města, a tam broučka zaujme bdící postava s dlouhatánským kopím. Dozví se, že je to ponocný, ten zase dbá, aby se zloději nevloupali do domů. „Tady v městě také kradou ?“, ptá se brouček. „Ó, moc prý kradou, jak jen mohou“, zní odpověď.

Knížka Broučci vyšla poprvé v roce 1876. Od té doby se něco změnilo hodně, něco vůbec ne."Kradou, jak jen mohou", přitakal jsem otci broučkovi docela nedávno, když se neznámý pac hatel vloupal do zamčené garáže a můj vnuk se tak dočkal svého prvního ukradeného jízdního kola, já již v pořadí pátého. S postupujícím věkem jsem se naučil na ponížení a vztek z takových ztrát zapomínat poměrně rychle a opakuji si výrok jedné moudré podobně postižené ženy, že po únoru 1948 přišli lidé o víc. Ovšem po každém takovém osobním zjištění, že tam, kde je domov můj, se krade, šikovně a drze, tak nějak hezky česky, není člověku zrovna do zpěvu národní hymny.

Inu, nemají se rádi a kradou, pověděl výstižně starý brouček. A přece i v tom neutěšeném světě lidí svítí lucernička naděje. Hajný, ten nekrade, potvrdí tatínek broučkovu důvěru v hlídače lesů.

Ještě tedy není vše ztraceno. Jak to v jedné písni vyjádřil jiný velký český básník Jiří Suchý, „na světě jsou taky lidi, kteří nelžou, nekradou, a když večer měsíc vyjde, mají housle pod bradou". V krajině, kterou osvěcovali Karafiátovi broučci, žili a určitě žijí i lidé poctiví a pravdiví, navíc někteří k tomu dovedou i krásně psát a hrát, učit a vychovávat, probouzejí v druhých touhu mít se rádi a odvahu být jako ten Karafiátův hajný a Suchého starý pan řídící. Pravda, housle pod bradou má málokdo z nás, ledacos nám schází a hodně toho neumíme a nezvládáme. Ale nevadí, chuť do života, nádheru i povzbuzení nám přináší samo jaro. Však všechno, všechno kvete, a ti ptáčci tolik zpívají!