Učebnice
Bývaly to ty dlouhé dny před začátkem prázdnin, plné těšení a prohnípaných minut, protože už se neučilo, známky byla uzavřené a zbývalo jen ten pytel blech udržet ještě pár chvil v relativní kázni. A tak si silněji než nerosty, přívlastek rozvitý a goniometrické funkce pamatujeme, jak plácat ping pong cvičebnicí, kdo rozbil kterou židli a co s tím může udělat pán jeskyně.
A přece – ještě tu zbývala jedna práce, které se nedalo vyhnout. A vlastně ani nechtělo. Protože v sobě měla příchuť přechodového rituálu, osvobození, konečného kroku, kterým se otevírá brána do prázdnin jako do stavu beztíže. Tou bylo vracení učebnic. „V pátek se vrací učebnice,“ ohlašovala formou věty jednoduché žákovská knížka – ta se vracela až nakonec.
Tak jako návrat krále z válečné výpravy či astronauta z kosmu bylo potřeba návrat učebnic z celoročního bitevního pole předem ohlásit a vše pečlivě nachystat. Především pak učebnice samé: strhat z nich obaly, tak jako rytíř odkládá po válce zbroj, poslepovat potrhané stránky a izolepou, tou širokou, upevnit blok listů zpátky do vazby, jako se ranhojič snaží na rytíři opravit, co pochroumaly meče rozvášněných nepřátel.
Kapitolou samou pro sebe pak bylo gumování. Tah za tahem stírala guma, sama patřičně zasloužilá, všecky ty poznámky, palimpsesty a malůvky, kterými spontánní tvořivost mysli provázela oficiální výměr vzdělání. Zmizela karikatura dvojciferného sčítance, ten tam byl natřikrát přeškrtaný výsledek dělení se zbytkem, vybledl k nepřečtení zoufalý výkřik Umřu nudou! S nimi se z učebnic ztratil celý ten otisk individua, záznam deseti měsíců klopotné cesty na výšiny ducha.
Jen jedna stopa po něm zůstala: sterilní, strohé příjmení v tabulce na poslední stráně. A za ním písmeno, kapitálka, která hodnotila, jak děsivě byl rytíř v celoročním boji posekán a jak šikovného má ranhojiče. Propracovaným způsobem, jak žactvo rozčlenit do kast a podskupin, bývalo v nejedné škole na začátku roku rozdělování učebnic ve stavu A, B, C, D podle předpokládané pořádkumilovnosti a prospěchu: vzorňákům a šprtům „áčka“, čistá, nezmačkaná, ještě vonící novotou, poškolákům pak „céčka“ a „déčka“, protože těch už stejně není žádná škoda.
Jen ten nejvzornější jedničkář ale dokázal „áčko“ obhájit ještě v červnu. Klesl-li na „béčko“, mluvilo se o běžných ztrátách z boje. Pokud se ale roztřepily listy a proryly komentáře na okrajích stránek až na „céčko“, či – Pán Bůh chraň – dokonce na „déčko“, nejenže šlo o událost hodnou možná až pozornosti školního psychologa, protože s dotyčným vzorňákem se nejspíš děje změna, kterou nejde vysvětlit jen nastupující pubertou. V žákovské se navíc pod zaklínadlem o vracení učebnic objevila douška: „Přinesu 6 Kčs za potrhaný zeměpis.“
Ve všem je vidět pokrok. Dnes máme mnohem častěji učebnice nevratné, do kterých se vážné i posměšné komentáře zapisují řízeně a které se lepit nemusí. Místo na hromádku před tabulí se na konci června odloží doma do skříňky nebo se prostě nechají v batohu a i s ním se hodí někam pod pohovku, kde na ně padá prach až do počátku září.
Romantika se vytratila a jako o tolik jiných rituálů i o toto předprázdninové očišťování už moje děti přišly. Na druhou stranu, pro věky budoucí tak zůstanou zachovány jejich výkřiky a jejich karikatury sčítanců i dělitelů, tak jako se dodnes těšíme čtenářským komentářem Borovského: „Herkules vykonal dvanáct hrdinských kusů, já přečetl tuto knihu.“ Hurá na prázdniny, přátelé!
