Vojtěch a naše Evropanství

21. duben 2017

Blíží se svátek sv. Vojtěcha, letos tisící dvacáté výročí jeho smrti. Vojtěch je patrně české širší veřejnosti méně znám, než některé jiné postavy z galerie národních patronů - než svatý Václav, shlížející z Myslbekova pomníku na své náměstí, než Jan Nepomucký, svatý na mostě, nebo Anežka Přemyslovna, jejíž svatořečení v listopadu 89 si alespoň pamětníci spojují s událostmi, které zakrátko následovaly a změnily běh našich moderních dějin.

A přece právě Vojtěch by si zasloužil být široce znám i mimo církevní prostředí: je to patron našeho evropanství. Pražský biskup z 10. století je nesporně první Čech evropského rozměru a evropského významu. Na jednom z nejkrásnějších míst v Římě, na pahorku Aventin, ukazují místo, kde podle legendy Vojtěch se svým přítelem císařem Otou a s tehdejším papežem rozmlouvali o plánech obnovit římskou říši na křesťanských základech, sjednotit jednotlivá království a knížectví a vytvořit síť biskupství a arcibiskupství.

Ať už se tato konkrétní scéna skutečně odehrála či nikoliv, je jisté, že Vojtěch byl vychovatelem a rádcem ve štaufské císařské rodině a císař, který promýšlel tyto velké plány na prahu středověké Evropy, si ho velmi vážil a jistě s ním o svých vizích hovořil a možná jím byl dokonce inspirován.


Ve své vlasti Vojtěch jako pražský biskup však stále narážel na drsné a barbarské poměry. Ty ho dvakrát přiměly odejít do exilu – a během pobytu v klášteře na Aventinu obdržel zprávu o vyvraždění všech svých příbuzných, celého rodu Slavníkovců. Nakonec se jeho kroky obrací do Polska a odtud na misijní cestu do Východního Pruska, kde nalezne mučednickou smrt. Nad místem prvního uložení Vojtěchových ostatků v Hnězdně je založeno nejstarší polské arcibiskupství. Vojtěcha počítají mezi své patrony tři národy v srdci Evropy, vedle Čechů především Poláci, a také Maďaři.


Kdybychom hledali „patrona střední Evropy“, symbol této části našeho kontinentu, Vojtěch je přirozeným kandidátem.


Evropská myšlenka tak stojí na počátku středověkých dějin našich zemí (i svatořečení jiné české osobnosti 10. století, knížete Václava, bylo vnímáno jako jakási vstupenka do rodiny evropských křesťanských národů), rozezní se naplno v době, kdy Karel IV. učiní z Čech srdce své říše a objeví se znovu na sklonku středověku po husitských bouřích v evropských mírových vizích Jiřího z Poděbrad.


V době komunismu koloval vtip, že Leonid Brežněv by zasluhoval Nobelovu cenu za chirurgii, protože se mu podařilo transplantovat srdce Evropy do zažívacího traktu Sovětského svazu. V klíčové události našich moderních dějin, v listopadu 1989, bylo jedním z hesel „Zpět do Evropy“.

Pro mne bylo v turbulentní době globálních politických změn po pádu komunismu a sovětského impéria rozhodujícím okamžikem šťastného vydechnutí až nesamozřejmé přijetí naší mladé demokracie do severoatlantického obraného společenství a zejména do Evropské unie. Vnímal jsem to tak, že se konečně naplnila a zpečetila ona kulturní a hodnotová volba pro Evropu a Západ – tedy to, co oživovalo naše dějiny a co bylo snem generací pod dvěma totalitními režimy.


Považuji za tragédii, že mnozí lidé u nás pochopili pozvání do společenství svobodných národů Evropy jako usednutí za bohatě prostřený stůl a nikoliv jako úkol prokázat a dosvědčit naše evropanství; že vnímali jen EU jako příliv peněz, pomoc, která obohatila snad každou vesnici v zemi, avšak nemalá část této velkorysé pomoci bude u nás rozkradena a my zároveň budeme unii pomlouvat a nebudeme ochotni k solidárnímu jednání, které by zas od nás vyžadovalo jisté oběti.


Demokracii už máme, teď bychom ještě potřebovali nějaké demokraty, povzdechl si TGM při jednom výročí vniku republiky. V EU už jsme – teď bychom však potřebovali být více Evropany, napadá mne před svátkem prvního Evropana české krve. Ano, EU prochází těžkostmi a je nedokonalá jako každé lidské dílo, ale zajistila mír, blahobyt a kulturu práva pro několik generací svých občanů. Její těžkosti jsou výzvou do ní vložit to nejlepší, čeho jsme schopni, postarat se při volbách o dobrou politickou reprezentaci naší země v evropských strukturách, cítit Evropu jako svou vlast – to nezeslabuje naši národní identitu, naopak, dává jí to pevnější kontext a hlubší kořeny, chrání ji před zápecnictvím a zatuchlým nacionalismem, národním sobectvím.


Na milénium sv. Vojtěcha jsme se koncem 80tých let připravovali iniciativou Desetiletí duchovní obnovy národa, která vznikla v tehdejší „podzemní církvi“ a byla zaštítěna a vyhlášena kardinálem Tomáškem. Do značné míry byla pak zastíněna turbulencí po pádu komunismu.


Možná, že je pomalu čas opět myslet na duchovní iniciativu, která by nám pomohla promyslet a prožít naše češství v kontextu naší spoluodpovědnosti za stav naší vlasti Evropy.

autor: Tomáš Halík
Spustit audio