Zachránil mě kocour Rour
Jak člověk stárne, stává se buď tolerantnějším, nebo naopak nedůtklivějším. Tolerance může být projevem životních zkušeností a moudrosti, nebo je znakem otupění, kdy v člověku ochabuje a slábne palčivost myšlenek.
V posledních letech naše maminka velmi kritizuje Ameriku a imponuje jí Putin s Ruskem a jeho imperiální politikou. S bratrem sice s jejím postojem nesouhlasíme, ale velice souhlasíme s tím, že takový názor má a má stálou chuť se s námi o tom hádat. My jsme pro Ukrajinu, ona pro Rusko. Však vy ještě uvidíte, málo o světě víte – napomíná nás.
Měla by ale víc pít, aby se dožila dne, kdy my konečně už zavrhneme tu Ameriku a přivrátíme se k Putinovi.
Pro starého člověka může být palčivější problém Amerika versus Rusko než vlastní žízeň, na kterou může i umřít. Život v něm může prostě vyschnout. Pokud můžu, maminčino pití trochu kontroluji. A při tom cítím, že naše stárnutí je společné. I mě znepokojuje víc režim v Rusku než můj pitný.
Zdál se mi sen: Ležel jsem kdesi v osamění úplně bezmocně, nemoha nohama pohnouti. Cítil jsem se zemdlen a sláb, vlastně na konci sil. Přemýšlel jsem, co se to stalo, že je ze mě náhle taková troska, když jsem přeci pořád býval docela zdráv. Všechny možné důvody jsem postupně vyloučil, také Putina, Obamu i obrnu, až jsem vylučovací metodou dospěl k poznání, že umírám hlady (ve skutečnosti mi hrozí spíše opak). Až posud jsem nevěděl, že na hlad člověka síly opouštějí od nohou, a já už to mám až v kyčlích.
Došlo mi, že mám možná jenom několik hodin na to, abych přehodnotil svůj postoj k Rusku i k Americe, bez toho bych neměl odejít ze světa. Honem jsem sumíroval všechno zlo, které Amerika světu napáchala, a usvědčoval ji ze špatných činů, o nichž, kdybych neumíral, bych zřejmě nevěděl.
Zatímco americké zlo se mi celkem překotně vršilo, Putinova kolonka dobra pořád zela prázdnotou. Vůbec jsem si s ní nevěděl rady. Nejsem já nakonec obětí nějaké vlny předčasného umírání? A musím já, obklopen blahobytem, umřít hlady? Třebas by stačilo, kdybych se najedl, ale jak, když nemohu hýbat nohama.
K americkému zlu jsem přiřadil také to, že neoplývám žádnou indiánskou dovedností. Jak je to možné! V životě jsem nic neulovil, ba nechytil rybu ani raka. V Rusku když by lidé různě nepytlačili… Ani slepici jsem neoškubal, králíka nestáhl z kůže, umím vyvrhnout vnitřnosti? To bych snad nějak udělal, prostě bych je vyvrhl, ruce mi ještě slouží.
Cítil jsem, že je mi do pláče a zbytečné smrti velice lituji. Proč zrovna já. Když tu – no zní to jako pohádka, ale byl to skutečný sen – mi skočil na hruď náš kocour Rour a v tlamičce měl straku. Byla ještě teplá, hned jsem ji začal v posteli škubat a vyvrhávat. Indiáni, když uloví straku, nejprve z ní vysají krev, ta dá sílu i mrtvému.
Vděčně jsem se díval na Roura, jestli mi k tomu nepodá nějaké vysvětlení. Jako že mi ji Putin posílá. Už toho ale nebylo zapotřebí, jsem zachráněn a mohu si dále trvat na svém.