Zatopit
Budiž světlo, řekl Bůh, a začal se rodit život. Co se mě týká, mohl právě tak říci „budiž teplo“ – patřím totiž k té části lidstva, která se vývojově zasekla někde těsně za žábou či mlokem, a tudíž při nižších teplotách tuhne, usíná, přikrývá se čímsi a přestává se hýbat.
Do hloubi duše rozumím venkovskému lékaři Karlu Bovarymu, proč po vdově se studenýma nohama pojal za choť nepraktickou Emu – byla, jaká byla, ale zkrátka nestudila, jinak by se o tom romanopisec neopomněl zmínit. Sebekrásnější kabát mě od října do dubna nesmíří se životem a slovo „gigajoule“ mi v tomto období zní bezmála jako hudba andělská.
Bude v tom něco pravěkého, jeskynního, pocit z dob, kdy byl člověk jen několik stupňů nad žábou a který génius Burian tak sdělně zachytil na obrázcích z Vinnetoua nebo Lovců mamutů. Zima zlá, oheň dobrý, rozuměl už Veverčák, když si rozkošnicky nahříval u ohniště v Podyjí své mohutné nadočnicové oblouky. I když si dnes nahříváme nanejvýš tak brýle, aby nás na nose nemrazily prostydlé obroučky a skla se přestala zamlžovat, tady to jasně poznáváme: ano, je jisté, že od jeskynních dob k dnešku jsme se zase tolik nezměnili.
Na našich chalupách v horách a chatách v Posázaví – a přiznejme si, ty leckdy nejsou o mnoho lépe vybavené než taková Veverčákova jeskyně, ani ty kože na posteli nechybí – se sesedáme kolem kamen, a „už je tu dobře“ přitom neznamená, že je uklizeno nebo že jsme snad konečně přibrousili ty nedoléhající dveře, ale že oheň v tmavohnědých petrách vydává dostatečné teplo.
Pokud ohniště plápolá, prostupuje nás pohoda a spokojenost, ať jsme pod stromy na táboře anebo jsme zabloudili na návštěvu do provizorního příbytku několika chlapíků bez domova: čoudí to, hřeje to, tak je to domov, přisedněte si k nám a můžeme si povídat, že i přes tohle všechno stojí za to být naživu. A proč nezmrzne kuřák, v desetistupňovém mrazu podupávající před budovou? Na konci cigarety, maličký, ale žhavý, červeně svítí oheň, který si nese s sebou.
„Já ti zatopím“ tak pro mě nezní jako výhrůžka, naopak, je to krásná nabídka, příslib, který se neodmítá. Za zimních rozbřesků to byla naše máma, hrdinka, která první vstala do studené místnosti, zatímco my si vyhřátou peřinu přetahovali až přes bradu a uši a srdnatě si namlouvali, že se nám ještě nechce tolik čůrat. Za chvíli zapraskaly třísky, zavoněl proužek kouře a mezi spárami kamen začal přeskakovat ohýnek. Žába se pohnula a začala se rozehřívat. A mohl začít den.
A světlo věčné ať jim svítí, říká se v závěru modlitby za ty na onom světě. Nic proti světlu, naopak. Ale představa, že tam kdesi čeká otevřená Boží náruč, která je dostatečně široká a pevná a která krásně hřeje – tahle představa je mi, to se přiznávám, přece jen o nějaký chloupek bližší.
