Zrádný vyslanec
Čínské přísloví říká, že „Tvář je náš první vyslanec“ a my k tomu dodáváme: Fyziognomie je náš osud. O čem to dnes bude? O obličeji. O tom vykutáleném, zrádném a až zákeřně upřímném vyslancovi.
Tvář je náš vyjednávač, chargé d´affaires, reklamní poutač i vlajková loď. No netvařte se, že tomu nevěříte, prostě to tak je. Víc než polovina komunikace spočívá v tom, že se jeden na druhého nějak tváříme.
„Obličej se dá ovládat asi jako penis.“ zahájil přednášku odborník na mimiku, profesor Tomkins. „Ne že by to nešlo vůbec, ale v rozhodující chvíli si stejně udělá, co chce.“
Je to paradox: tváří nejvíc zastíráme a tváří nejvíc prozrazujeme. Tvář je lhář! I slovo přetvářka se odkazuje k tváři. A přitom tvář je naivní jako děcko, které na nás – dámy prominou ten výraz – všechno vyžvaní.
Na tváře druhých nereaguje náš rozum. Hodnotí je limbický systém, pravěké, živočišné vrstvy mozku. Nemůžeme se rozhodnout, kdo se nám líbí a kdo ne. Něčí tvář nás láká a něčí varuje. Jiná nás okouzlí tolik, že se bláznivě zamilujeme na celý život… a intelekt s tím nenadělá zhola nic.
Tvář je jasně osvětlené jeviště. Herci, to je osmatřicet drobných svalů. Režíruje mistr mozek prostřednictvím nervů. A výtvarník scény, odpovědný za barvu, je krevní řečiště. Výsledkem je pestrá výrazová škála. Naschvál, zkuste si odhadnout, kolik jednotlivých výrazů – takových, které ještě odlišíme jeden od druhého – jsme schopni vytvořit. Jsou to desítky? Stovky? Víc? Prý je jich kolem deseti tisíc. Jen tři tisíce z toho užíváme běžně, zbytek jsou škleby, svalová akrobacie. Je to neuvěřitelně mnoho.
Až bude chvíle, podívejme se do zrcadla a řekněme si: Obličej, ó, jaká úžasná scéna! Jak mistrní herci! Jak dramatický děj! - A všichni druzí jsou naši diváci, naši kritici i naši fanoušci.
