Výběr jména pro dítě
Vybrat jméno pro dítě bývá mnohdy nelehký úkol. Rodiče dlouho před narozením potomka zvažují, co je módní a co už ne, berou si na pomoc knihy, vysvětlující původ nejrůznějších jmen či seznamující s jejich četností. V židovských rodinách, a zvláště těch nábožensky založených, se výběr jmen po staletí řídí ustálenými zvyklostmi.
Jménu patří v judaismu zcela zvláštní místo. Podle židovské tradice totiž neoznačuje jen určitého jedince, ale v ideálním případě též vypovídá o něm samotném. V hebrejské Bibli jména přímo předurčují či vystihují individuální lidské rysy a vlastnosti nebo zachycují zvláštní okolnosti, za nichž se ten který člověk narodil. Našli bychom pro to desítky příkladů. Například o prvním člověku Adamovi se píše, že byl stvořen z prachu země. Země se přitom hebrejsky řekne "adama". O Noem je zase v První knize Mojžíšově řečeno: "Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce". Odpočinutí se hebrejsky řekne "Noe". V Bibli se také můžeme dočíst o změně jmen, která vždy vyjadřovala nové poslání, nový úkol člověka v Boží službě. Tak byl praotec Židů Abram - "Otec vznešený" přejmenován na Abraháma - "Otce národů". Nového jména se dočkal i praotec Jákob. Toto označení odkazuje v hebrejštině k patě Jákobova bratra Ezaua, které se Jákob držel při příchodu na svět. Později však Jákob ve shodě se svým zaslíbením získal zbrusu nové jméno Izrael neboli "Zápasí Bůh". Podobně je tomu i u 12 Jákobových synů, kteří dali vzniknout 12 kmenům Izraele. Jejich jména vypovídají o strastech Jákobových žen čekajících na potomka i radosti, když jejich prosby byly vyslyšeny. První Jákobův syn se tak jmenoval "Reuven" - doslova "hleďte, syn", další Šimon čili "vyslyš (Bůh)". Stejně výmluvná pak byla i všechna další jména Jákobových synů - například "Dan" neboli "Obhájce", "Gad", což vyjadřuje "štěstí", "Josef" znamenající "Přidej (Bůh)".
Je zřejmé, že v nejstarší židovské tradici má jméno hluboké vnitřní souvislosti: vyjadřuje mnohé z osudu svého nositele nebo tento osud přímo předurčuje. V souladu s tímto přesvědčením se proto u dávných židovských učenců můžeme setkat s názorem, že jméno každého člověka pochází přímo od Boha. Dokládá to například v Talmudu obsažený výklad rabiho Eliezera k verši 46. žalmu "pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná". Podle rabiho Eliezera není správné číst "úžasné činy" - hebrejsky "šamot", ale "jména" - hebrejsky "šemot". Jinými slovy: Bůh pro člověka vybírá jméno ještě než se narodí. V tomto smyslu hovoří i další tradiční výklad. Jak uvádí, v Bibli se píše, že Bůh vdechl prvnímu člověku "dech života". V hebrejštině výrazy pro "dech" a "duši" mají k sobě velice blízko: v prvním případě je to "nešima", v druhém "nešama". Obě hebrejská označení přitom obsahují i slovo "šem" - "jméno". Uvedená biblická věta tedy sugeruje, že Bůh oživil člověka tím, že mu dal duši, a zároveň s ní i jméno.
V pobiblickém období se vztah ke jménům uvnitř židovského společenství postupně proměnil. Jak, o tom si povíme v našem příštím pořadu za 14 dní.
