5. května  2019 v 19:50  rubrika: Šalom alejchem

Zamyšlení Leo Pavláta: Izraelskou hymnou je „Naděje“

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze - Foto: Jana Přinosilová

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v PrazeFoto: Jana Přinosilová

Tento čtvrtek oslaví Stát Izrael 71. výročí svého vzniku. Na řadě míst při tom zazní izraelská hymna. Jaký je její příběh?

„Hatikva“ neboli hebrejsky „Naděje“ je formálně izraelskou státní hymnou teprve 15 let. Což ale nic nemění na tom, že tuto funkci plnila již od vyhlášení státu v květnu 1948, když již v roce 1933 získala statut oficiální hymny sionistického hnutí. Shodou okolností se tak stalo v Praze na 18. sionistickém kongresu. 

Jestliže toto je jisté, potom text i hudbu „Hatikvy“ provázejí některé otazníky. Autorem slov je Naftali Herz Imber, v roce 1856 na Ukrajině narozený židovský básník, bohém a cestovatel. Kde přesně však text „Hatikvy“ složil a kdy jí vtiskl konečnou podobu, známo není. Podle některých pramenů se základem „Hatikvy“ stala báseň „Tikvatenu“ – „Naše naděje“ vytvořená Imberem v rumunském městečku Jassy. Podle jiných údajů základ pozdější židovské hymny vznikl v Palestině, když zde Imber zakladatelům sídla Rišon le-Cijon roku 1882 předčítal báseň stejného názvu. Ta o čtyři roky později vyšla v Imberově sbírce „Jitřenka“ a záhy se dočkala i svého zhudebnění. V Rišon le-Cijon usazený Samuel Cohen se inspiroval lidovou písní z rodné Moldávie a jím stvořená jemná molová melodie se mezi židovskými přistěhovalci rychle rozšířila. Ještě do konce století pak báseň, již pod názvem „Hatikva“, vyšla tiskem včetně notového záznamu. 

Izraelská vlajka. Iustrační foto - Foto: Filip Jandourek

Izraelská vlajka. Iustrační fotoFoto: Filip Jandourek

Na přelomu 19. a 20. století evropští zakladatelé sionistického hnutí podvakrát vyhlásili soutěž na vytvoření sionistické hymny, ale žádnou z nabídek nepřijali. V té době však již „Hatikva“ dospěla i na starý kontinent. Jak dokládají dobové záznamy, sedmý sionistický kongres v Basileji roku 1905 „byl zakončen nesmírně působivým zpěvem ´Hatikvy´ všemi přítomnými“ a „Hatikva“ zněla také mezi židovskými odbojáři i vězni v době druhé světové války. Existuje svědectví, že skupina českých a moravských Židů z takzvaného rodinného tábora v Osvětimi zpívala „Hatikvu“ předtím, než nacisté tyto vězně v březnu 1944 nahnali do plynové komory. Zvláštní osudy provázely „Hatikvu“ i po válce. Pamětníci připomínají, že v Brity spravované Palestině byla „Hatikva“ před vznikem Státu Izrael zakázána a před cenzory k ní odkazovala melodicky podobná Smetanova „Vltava“. 

„Dokud uvnitř v srdci /židovská duše touží / kupředu na východ / k Sionu hledí,“ zní první sloka „Hatikvy“ a její text pokračuje: „Ještě nezhynula naše naděje / naděje dvou tisíců let / být svobodným národem v naší zemi / zemi Sionu a Jeruzaléma.“ 

Při poslechu „Hatikvy“ leckomu možná vytane na mysli „Kde domov můj“. Vždyť obě hymny jsou slovy i hudbou nebojovné, naopak tesklivé a plné touhy. 

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu

Autor:  Leo Pavlát

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas