30. července  2017 v 19:45  rubrika: Šalom alejchem

Zamyšlení Leo Pavláta: Smuteční den, který přináší i naději

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze - Foto: Jana Přinosilová

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v PrazeFoto: Jana Přinosilová

Devátý den hebrejského měsíce av je v židovské historii zaznamenán jako den tragických událostí. Jak je nahlížen v tradičním židovském prostředí? To přibližuje Leo Pavlát.

Devátého avu byly zničeny oba jeruzalémské chrámy – první Šalomounův roku 586 před občanským letopočtem Babylóňany, druhý o 656 let později Římany. A i později zůstal tento den dnem hoře: s ním se pojí vzpomínky na pogromy první křižácké výpravy v roce 1096, vyhnání Židů z Anglie roku 1290, z Francie o 16 let později či Španělska roku 1492. Jsou to smutné shody, k nimž bychom ve spojitosti s 9. avem mohli přidat i další data zkázy až po druhou světovou válku. 

Na znamení zármutku je v tradičním židovském společenství zvykem držet přísný půst. Jedním z výrazů pro něj je v hebrejštině slovo taanit. Jeho kořen odkazuje k pokoře, skromnosti, ale též trápení a trýznění. Na 9. av předepsaný půst a související předpisy dávají tomuto smyslu konkrétní obsah. 

Věřící židé se od západu slunce do setmění příštího dne zdržují jídla a vody. Na znamení pokory nenosí též dle dávné zvyklosti koženou obuv, neboť jen ta člověka pevně odděluje od země. Výrazem truchlení jako přiblížení se prachu země je podobně zvyk modlit se v synagoze na nízkých stoličkách či přímo na podlaze. Židé ponoření do smutku se též mají po celý den zříci mytí, odříkají se všeho, co by člověka mohlo potěšit, občerstvit, dát mu zapomenout na tragické události. Předepsaným oddílem Písma je Pláč Jeremiášův, v hojné míře jsou recitovány kinot neboli žalozpěvy nad zničením jeruzalémského chrámu. 

Můžeme se ptát proč i dnes, tisíce let po zničení obou chrámů, zůstává jejich zkáza tak pevně zakotvena v židovské náboženské paměti. Odpověď možno hledat v tradičním podání z období napoleonských válek. Velký Bonaparte kráčel podle něho 9. avu kolem synagogy, z níž k němu zazníval pláč a vzlykání. „Co se to tam děje?“ ptal se svého doprovodu. „Židé oplakávají ztrátu svého chrámu,“ dozvěděl se. „Kdy se tak stalo?“ ptal se vojevůdce. „Asi před 2000 lety,“ zněla odpověď. „Dva tisíce let poté drží smutek?“ zvolal Napoleon a dodal: „Národ, který takto vzpomíná, nikdy nesejde. Navrátí se do své země a znovu se dočká svého chrámu.“ 

Je to legendární příběh, avšak s nelegendárním poselstvím. Zármutek vyjádřený náboženskými zvyklostmi smutečního dne 9. avu s sebou vždy nesl i naději. Přesvědčení, že pokud židé nezapomenou na svého Stvořitele, nebudou jím zapomenuti; víru, že přijde den mesiášského vykoupení, kdy bude vystavěn i třetí jeruzalémský chrám.  

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu

Autor:  Leo Pavlát

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace