Advent a vyhlížení budoucnosti
Mikulovský kostel svatého Václava o první adventní neděliFoto: Vlasta Gajdošíková
Všechno kolem nás se mění. Připravuje se důchodová reforma, mění se pravidla zdravotní péče, upravuje se systém vzdělávání, vstupuje v platnost nový občanský zákoník, mění se sazby daní… Osud eura je ve hvězdách a jak se bude dál vyvíjet hospodářská situace Evropy, se nikdo neodvažuje odhadnout. Instituce i jednotlivci jsou v nejistotě a neví, co je v nejbližších měsících a letech čeká.
Celkově je atmosféra jaksi rozkolísaná. Slyšíme hlasy těch, kdo vehementně připomínají, že oni už dávno říkali, jak to musí dopadnout. Že nám teče do bot, víme stejně jako oni. Ovšem o tom, kudy vede cesta z louže, ani oni nemají ponětí. Mnoho lidí proto hledá, o co se opřít a kde najít pevný bod. V této situaci se objevuje řada takových, kteří rádoby osvědčené jistoty nabízejí. Pěkně se to poslouchá: o tradičních hodnotách, o etickém chování, o národní identitě a zájmech. Ne že by na tom něco nebylo, ale takové věci se nedají vydobýt ze dne na den. Místo zklidňování můžeme kolem sebe pozorovat spíše stále hlubší polarizaci postojů a stále ostřejší vzájemné výpady pevněji sešikovaných táborů.
Všichni tak prožíváme jakýsi „advent“: naše oči se upírají do budoucnosti, aniž bychom přesně věděli, co má přijít. Očekávání budoucích věcí je spojeno s alespoň skrytou nadějí, že brzy či později – ale ne moc později – bude lépe. Ale skutečně bude? Ledaskoho se zmocňují sžíravé pochybnosti. Naději přece nemůže nahradit prostoduchá naivita! Naděje se potřebuje o něco solidního opřít!
Při bohoslužbách v katolických kostelích můžeme v adventní době naslouchat slovům starozákonního proroka Izajáše. Přestože jeho slova jsou stará více než 2700 let, neztrácejí na průraznosti. Relativní blahobyt tehdejší společnosti vedl k postupné duchovní korozi. Když pak přišlo ohrožení, vůdcové národa hledali východisko výhradně v politických řešeních a vojenských aliancích. Nebyla nouze ani o intriky. Izajáš nepřestával naléhat, že takový přístup nestačí. Hledat jistotu a bezpečí u těch, kteří je sami nemají, nemůže skončit jinak než katastrofou. Prorok v tomto bouřlivém politickém klimatu ohlašuje zachránce, který na zemi zavede vládu pokoje a spravedlnosti. Tento zachránce bude poslaný od Boha.
Pozdější vrstva tohoto prastarého spisu reflektuje situaci, kdy je izraelský národ ve vyhnanství v Babylónii. Ani svízelná situace nemusí být chápána jen jako trest. Bůh je pro deportované Židy především pramenem útěchy. Je však důležité uvědomit si jednu důležitou věc: člověk se nemůže spoléhat na bůžky, které si sám vytvořil – ať už mají jakoukoliv podobu, ale svou jistotu musí hledat ve skutečném živém Bohu.
Poslední část prorocké knihy zachycuje období obnovy Jeruzalémského chrámu v 6. století před Kristem. Je to období radosti a zároveň velkého rozčarování. Navrátilci ze zajetí nalezli svou zemi a především Boží chrám v rozvalinách. Obnova byla obtížným dílem. Museli se klopotně dopracovat k poznání, že opravdová radost nevychází z hmatatelných jistot, byť by to byl Boží chrám, ale z niterné zkušenosti, že spolehnout se lze v posledku jedině na Boha. Nepodobá se až podezřele nápadně naše doba té, kterou popisuje dávný prorok? Nemohli bychom v Izajášových slovech nalézt poučení a inspiraci? Vždyť doba očekávání je dobou, kdy se potřeba zastavit se, zamyslet se.
Zakotvení v Bohu pro člověka vůbec neznamená, že se tím věci tohoto světa pro něj stávají lhostejnými anebo, že se ho netýkají. Každý člověk, i věřící křesťan, se může snadno ocitnout v situacích, které se zdají být z lidského hlediska neřešitelné. Člověk zakořeněný v Bohu se ve světě stává světlem. Získává totiž potřebný odstup a pevnou půdu pod nohama, aby dokázal správně rozlišovat a vidět opravdové hodnoty. Ukazuje na orientační body nejen pro sebe, ale také pro své okolí.
Mnoho lidí touží po změně. Ve vzduchu je cítit odhodlání udělat něco, co posune věci správným směrem. Mnozí jsou připraveni vynaložit své síly. Pokud má k toužené kvalitativní změně dojít, nemůžeme zůstat uzavřeni do horizontů, které vytváří svět plný neřešitelných problémů. Zachránit sami sebe z vlastních zdrojů nedokážeme! Uznat to vyžaduje velkou dávku pokory a odvahy zároveň.
Křesťanský advent je nejen obdobím přípravy na připomínku narození Ježíše Krista o Vánocích, ale zvláště obnovou vědomí, že Kristus slíbil druhý příchod. Znamená to, že dějiny budou mít svůj konec a především že mají jasný cíl. V horizontech tohoto světa si počínáme, jak nejlépe umíme. Spravedlnost, pokoj, dobrota či láska jsou hodnoty, které v tomto světě nikdy nezvítězí. Usilovat o ně však má smysl, protože ty horizont našeho světa překračují. Neměli bychom však sílu se o ně snažit, pokud bychom neměli pevné přesvědčení, že vedou k cíli. Až se jednou osobně setkáme s Bohem, nebude rozhodující, co jsme udělali, ale jací jsme byli.
