O budoucnosti křesťanství

Přesto se objevily komentáře tak říkajíc známých firem, které takové nadšení sdílet odmítají. Prý se nic mimořádného nestalo, jedna návštěva sem, druhá tam, poklonkování prezidenta bylo trapné, počet účastníků se zahraniční pomocí rovněž nic moc a pavouk, ten pavouk na papežově rameni, co ten tam jenom dělal a byl vyslancem nebes, nebo pekel?

Takové legrační otázky nás však zavádějí mimo. Možná pobaví, ale nepřivedou k mnohem smysluplnějšímu jádru. Papež zastupuje katolíky na celém světě. Úcta a respekt k němu není jen úctou k jeho osobě. Kdyby tomu tak bylo, odvažuji se tvrdit, že by Josef Ratzinger koncipoval svou návštěvu úplně jinak. On mluví hlasem tisícileté tradice a nadarmo se o papeži neříká, že sedí na stolci sv. Petra - skále, kterou - slovy evangelia - mocnosti pekelné nepřemohou. Zatím ji nepřemohl ani zub času.

Reprezentuje křesťanskou víru, která si z Evropy udělala svůj domov, kdysi víra žádaná a prestižní, dnes opomíjená a jakoby nevýznamná. Opravdu nevýznamná? Pokud máte takový pocit, pak si vezměte do rukou letos vydanou knihu Křesťanství a ateismus úplně jinak v originále ovšem nazvanou What´s so great about Christianity (Co je tak úžasného na křesťanství) a uvažujte spolu s americkým autorem. Třeba o původu lidské důstojnosti, o původu omezené státní moci, přezkoumejte případ Galileo nebo se znovu vydejte po stopách inkvizice. A nebaví-li vás historie pak tu najdete dostatek podnětů k výletům do kosmu a k zvážení vztahu mezi rozumem a křesťanskou vírou. Kniha se vám pokusí dokázat, že křesťanství je hlavním základem západní civilizace a kořenem našich nejcennějších hodnot, že nejnovější objevy moderní vědy spíše podporují křesťanské tvrzení, že existuje božská bytost, která stvořila vesmír a že Darwinova evoluční teorie vůbec nevyvrací myšlenku nadpřirozeného plánu, naopak ji podporuje. Pokud zastáváte názor, že věda vyvrací možnost zázraků, pak se dle autora pletete a dojde-li na války a masové vraždy, pak bude obviněn ateismus, ne náboženství, který navíc není motivován rozumem, jak si řada lidí myslí, ale spíše jakýmsi zbabělým morálním alibismem. Nemusíte s autorem samozřejmě ve všem souhlasit, ale měli byste brát jeho argumenty vážně.

Vraťme se však k papeži. V roce 1997 vyšla u nás pozoruhodná kniha rozhovorů s Josefem Ratzingerem, tehdy ještě prefektem Kongregace pro nauku víry, kde odpovídá na situaci křesťanství na přelomu století a tisícletí. Například dostal otázku, která by mohla zaznít i po návštěvě naší republiky. "Mnoho vašich varování a výzev příliš ovoce nepřineslo. Rozhodně nemůžeme říci, že by díky vám vznikla široká hnutí proti proudům této doby, nebo že byste měnil imyšlení širokého spektra lidí. Dodáváte sice naději tím, že Bůh vede církev po cestě plné tajemství, avšak není to zároveň deprimující, že neustálé diskuse nikam nevedou? Zatím se zdá, že obsah víry je v pozadí, že ve všech otázkách nastupuje stále větší lhostejnost."

Josef Ratzinger odpovídá: "Nikdy jsem si nenamlouval, že bych mohl nějak přehodit kormidlo dějin. Už z toho, že sám náš Pán nejdříve skončil na kříži, je zřejmé, že Boží cesty nevedou urychleně k měřitelným úspěchům. Myslím si, že toto je velmi důležité. Učedníci mu kladli otázky: Co se vlastně děje, jak to, že věci nespějí kupředu? A on odpovídá podobenstvím o hořčičném zrnu, o kvasu a podobně a říká jim, že statistika není způsob, kterým měří Bůh. Nicméně s hořčičnými zrny a kvasem se děje něco zcela podstatného a rozhodujícího, co však teď není vidět. Potud, myslím si, musíme odhlédnout od kvantitativních měřítek úspěchu. Nejsme prostě obchodní podnik, který se dá měřit čísly - teď jsme zvolili úspěšnou politiku a prodáváme stále víc. Bereme na sebe službu, kterou pak nakonec složíme Pánu do rukou. Na druhé straně tomu ovšem není tak, že by bylo všechno úplně marné. Vždyť právě mezi mladými lidmi všech kontinentů dochází k růstu víry.

Možná, že se budeme muset rozloučit s myšlenkou národních církví. Možná, že je před námi jiná, nová epocha církevních dějin, ve které bude stát křesťanství spíš jako hořčičné zrno, v zdánlivě bezvýznamných, nepatrných skupinách, které však budou intenzivně odporovat zlu a vnášet do světa dobro; vpouštět do něho Boha. Vidím, že se opět objevuje mnoho hnutí tohoto druhu. Jistě, nedochází k žádným masovým obrácením ke křesťanství, k žádné dějinné změně paradigmat. Přesto však existuje mocný úkaz přítomnosti víry, která lidi opět naplňuje a dodává jim sílu a radost. Tedy přítomnost víry, která pro svět něco znamená."