O příběhu

Čtení TóryFoto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Křesťanství je náboženstvím příběhu. Věřící si příběhy z Bible čtou, představují si je, meditují nad nimi, vžívají se do nich. Příběh je děj, který má schopnost mnohem hlouběji zasáhnout naše vědomí i podvědomí a oslovit nás svým poselstvím. Tomáš Halík doslova říká, že Bůh bydlí v příběhu a katechismové věroučné pravdy jsou jen úlovky z živé vody biblických příběhů.

Křesťanství je příběh ve kterém pokračujeme i my. Zda-li někdy vyhasne náboj tohoto příběhu nevíme, Martin Putna, dle názvu jedné své knihy, naznačuje, že jsme poslední generace křesťanů a i když to není myšleno tak doslova, nebylo by to v dějinách poprvé, co si křesťané mysleli, že jsou těmi posledními. Jednou jsem slyšel zajímavé srovnání biblických dějin s dějinami církve. Jak se jakoby „opakují“ a tak toho, kdo čte dobře Bibli, nemohou překvapit žádné apokalypsy, války, intriky a násilí. Kniha Kazatel doslova říká: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ 

Ovšem člověk by měl být citlivý i k projevům Boží moudrosti, chceme-li k Božímu hlasu, kterého je rovněž Bible plná. I promluvil Bůh... čteme velmi často. A tak jako nikdy nevymizely lidské slabosti, nikdy nevymizel ani tento hlas. Proto se biblický Bůh nazývá Bohem věrným. Například v Žalmu 145 čteme: „Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích.“ Anebo napíše apoštol Pavel: „Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého,“ a ještě: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ 

Žijeme svůj osobní jedinečný životní příběh, který se však už podobně jednou odehrál a který se bude zase odehrávat až do skonání světa. Co se mění, jsou jen kulisy a herci. A my se můžeme poučit příběhy minulými a dát příklad příběhem svým. 

Křesťanství je počítáno mezi náboženství knihy, ale to není úplně přesné. Možná by tomu tak bylo, kdyby Ježíš Kristus nějakou knihu napsal nebo nadiktoval podobně jako Mohamed. Ale jedinou zmínku o tom, že Ježíš něco píše, je prstem do země. Poslání apoštolům sděluje slovy: „Jděte a hlásejte“, nikoli „Sedněte si a pište.“ Hned na počátku křesťanského příběhu vidíme, že to nejdůležitější není text ani katechismová učebnice, ale život a osobní svědectví. Pavel píše věřícím do Korintu: „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“ 

Křesťanství je příběh. A mnohem více, než se naučit správné modlitby nebo správné vyznání víry, které ovšem má své místo a nelze ho obejít nebo přeskočit, je vstoupit do příběhu, který je mnohem barvitější, než se na první pohled zdá. 

Na poli literatury a v poslední době i na poli umění filmového či v oblasti počítačových her nám vyrostl žánr fantasy. Počátky snad sahají někam k pohádkám, středověkým legendám, rytířským eposům a svého masivního rozmachu dosahují s díly Tolkiena a Howarda, tedy na počátku 20. století. Do tohoto žánru spadá i současný fenomén Harry Potter. Enormní zájem o tyto příběhy, jejich spoluprožívání a napodobování by se při troše fantazie dal přirovnat k prvotní evangelizaci. 450 miliónů prodaných knih o Harry Potterovi o tom svědčí. Přitom nepřehlédněme, že jak autorka Harryho Pottera, tak autor Pána prstenů jsou křesťané, a tak řadu křesťanských motivů v jejich dílech najdeme. 

Nejvíce však sám na těchto fantasy příbězích oceňuji, že se zde život ukazuje jako větší a důležitější, i když třeba bydlíme v přístěnku pod schody a nemáme o sobě valného mínění. Že k nám promlouvají různé nebeské sféry, pokoušejí se o nás síly temné, a že přesto nebo právě proto je život smysluplný příběh, děj, putování, zápas, ve kterém se ukazuje dobro jako člověku vlastnější a přirozenější než zlo. 

Jistě fantasy příběhy nelze vyměnit za Bibli, ani zpracovávat biblické příběhy jako jakýsi fantasy odvar, ale to neznamená, že by neměly co nabídnout. Jsou totiž plné snů. Edward Hays, americký spisovatel, který napsal více jak 30 knih s duchovním podtextem, trefně vypráví v jedné povídce o podivném obchodníkovi, který vykupuje sny. Ne ovšem sny popletené nebo výplody nočního snění, ale sen, který se v nás rodí, zhruba když je nám šestnáct, sedmnáct, a v něm jsme velkou hvězdou a hrdinou. Život v něm má kosmické rozměry, dodává životu palivo, význam a zvláštní formu vzrušení. Nemylte se, každý má takový sen. Každý je takový skrytý hrdina nebo hrdinka. Každá žena, každý muž sní o tom, že budou něčím zvláštním, velikým, jedinečným. Jenomže než je jim třicet, většinou od nich ten podivný obchodník jejich sen získá a to výměnou za menší, průměrný, bezvýznamný. Tento obchodník se v našem příběhu představí jako ďábel a číhá na své oběti před kinem, protože jak sám říká: „Nenávidím filmy, protože ty jsou potravou snění. Ty naplňují snílky tím nesmyslem, že budete hrdinou. Podporují sen, že nejste obyčejní, že můžete být něčím více. Tam existuje ten magický svět, svět v němž jsou sny možné... doufal jsem, že vám televize vyžene sny z hlavy a všechno bude jen reklama a zábava, ale lidé chodí stále do kina a sní.“ 

Když jsem chodil jako dítě do kina já, existovala ještě před plátnem opona. Její rozhrnutí bylo jako rozevření jiného světa. Když Ježíš z Nazareta v Galileji vstoupil do řeky Jordánu a dal se od Jana Křtitele pokřtít, popisují všechna synoptická evangelia, že se nebe rozevřelo - na Ježíše se snesl Duch jako holubice a z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Sen se stává skutečností, sen hrdiny, sen vyvolenosti. Podivuhodný příběh pro každého pokřtěného začíná.