O slovu

Jan Křtitel káže zástupůmFoto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Když jsem byl v Izraeli, měl jsem možnost jít na místo, kde působil Jan Křtitel. Byla mi taky ukázána jeskyně, ve které snad přebýval. Byla, dá se říci, útulná, vyhřátá slunkem. Co mě ovšem tehdy napadlo, bylo, jak je to vlastně obyčejné. Jak je to jednoduché a jak prosté – asi jako sv. Jana Křtitel sám. Místa spojená s Ježíšem jsou posetá kostely a mohutnými basilikami, podobně jako místa spojená s apoštoly, ale zde je Jan Křtitel ve své obyčejnosti. Jan neudělal žádný zázrak, žádné znamení, byl jen sám sebou. A možná právě proto nám může být blízký – v době adventní zvláště.

Jan Křtitel byl kazatel. Prorok. K tomu se cítil povolán. Kazatelství je však, viděno - slyšeno povrchně taková hra se slovy. Někdo tuto hru umí lépe někdo hůře. U někoho nás baví, u druhého nudí. Tato hra dokáže vytvářet fantazijní světy, že se podobá hře se skleněnými perlami, jak to popsal Herman Hesse. Svět literatury a zvláště svět filmu je touto hrou. 

Německý novinář Peter Sewald kardinálovi Josefu Ratzingerovi v jeho knize rozhovorů proto nadhodil otázku, zda-li není teologie a služba slova v církvi také jen taková hra s perlami. Kardinál to samozřejmě odmítl i když prvek hravosti připustil, ale to, co se nesmí nikdy vytratit a o co se také vždy dbalo, byla – zdůrazňuje - konfrontace se skutečností. Ztratí-li se vztah k realitě, tak jak ji zakoušíme, pak už to není služba člověku a služba Slovu. 

Šéfredaktor rozhlasu 6 nedávno připomněl amerického sociologa, který prohlásil, že každý člověk má právo na vlastní názor, ale nemá právo na vlastní fakta. To je zásada, kterou ctí každá dobrá žurnalistika, ale kterou ctí i katolická církev. 

Slovo se zdá slabé, bezvýznamné a v dnešní době až devalvované, ale přesto, navzdory tomu, čekáme, zdá se mi, že nám někdo řekne slovo pravdivé. V osobní rovině pak to nejdůležitější slovo našeho života. Slovo smysluplné, udávající směr, slovo láskou hořící, slovo, které zaplní nitro duše. Každé slovo, troufám si říci, nás nějak ovlivňuje, nepatrně, ale přece. Ať už k banalizaci sebe a světa kolem nás, nebo posiluje, formuje, zušlechťuje, řečeno slovníkem moralistů, posouvá k dobru nebo ke zlu. 

Zřejmě proto apoštol Pavel klade na srdce křesťanům, aby nevyšlo z jejich úst ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba. Autor listu Jakubova zase uvádí, že to nejdůležitější, co máme krotit, je jazyk. Jazyk je oheň, řekne, dokonce podpalován peklem. A už starozákonní žalm 34 nabádal: Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. 

Překvapí nás, když se dovídáme, jak v minulosti církev přísně střežila řeč o Bohu? V antice se vášnivě hádali, zda-li bude Panna Maria nazývána Bohorodičkou nebo Kristorodičkou. Na přelomu tisícletí se vedly spory, zda-li Duch svatý vychází z Otce nebo z Otce i Syna, v době reformace musel Tridentský koncil jasně vyjádřit katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu. V 90. letech minulého století na přání Jana Pavla II. vyšel Katechismus katolické církve a letos znovu nově formulovaný katechismus pro mladé - YOUCAT . Slovo – tyto perly zde rozhodně nejsou nezávaznou hrou a teologie není dojmologie. 

Vraťme se ale k Janu Křtiteli. On byl nejen mocným kazatelem – hráčem se slovy, ale on se se slovem plně ztotožnil. Nikoli se slovem svým, ale se slovem proroka Izaiáše – se slovem Božím. On bude tím předpovídaným hlasem na poušti, on bude tím, kdo bude připravovat cestu Pánu, on bude tím poslem. Proto se moc nestaral o to, co na sobě nosí, a stačil mu šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, proto se moc nestaral o to, co jí, a živil se jen kobylkami a medem divokých včel, proto ho asi ani nenapadlo, aby se oženil. To už přeci není jen nějaká hra, ale konkrétní život. On se stal, nakolik je to člověku možné, vtěleným slovem Božím, podobně jako Kristus, o kterém je psáno: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Jan je tak mistrovským předchůdcem Páně. Vždyť Ježíš o něm sám řekl, že je největší ze všech, kdo se narodili, a přitom, jak už jsme řekli, neudělal jediný zázrak. 

Slovo zaznívá v čase. Čas je spojen s naším pozemským životem. Slovo můžeme zaslechnout a vyslovit, jen když žijeme. Proto je tak vážná věc, jak v životě se slovy nakládáme. „Z každého planého slova budete skládat účty“, varuje evangelista Matouš. Z každého planého slova, které zneplodňuje část vašeho života. Exupéry ve své Citadele mluví o směňování svého času za něco. Jakoby čas byl platidlo, za které si něco kupuji. 

O době adventní se mluví jako o době ztišení a naslouchání. O době příhodné pro dobré slovo. Pak slyšme, co se nám říká. Jan kázal: „Za mnou přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým... Připravte cestu Pánu.“