Prázdné místo
Čtyřicet dní před Velikonocemi začala křesťanům postní doba. Půst si obvykle spojujeme – a zcela správně – s omezováním přísunu jídla. Smyslem takové újmy ovšem není zbavení se přebytečných kil. Nejde ani o to dopřát našemu organismu jarní očistu od nahromaděných škodlivin. Půst dokonce není ani cvičení pevné vůle, když bychom si před sebe postavili oblíbenou pochoutku a rozhodli se navzdory sbíhajícím se slinám se jí ani netknout.
Odříkáním si pokrmů a dalších zbytných příjemností vytváříme stav, kdy jsme méně plní, a kdy v nás vzniká prázdné místo. Prázdné místo nemá vzniknout pouze v našem žaludku, ale především ho máme vytvářet ve svém nitru. Je mnoho věcí, která náš život jaksi zanáší. Naše mysl se pak podobá více smetišti než upravené zahradě. Půst napomáhá k odstranění kontaminovaného duševního odpadu. Křesťanská tradice se v pojetí postu nikdy nespokojila pouze s přísnou askezí. Už starověká praxe spojovala postní triádu: zdrženlivost od pokrmů, almužnu a modlitbu.
Co sami nespotřebujeme, máme k dispozici a můžeme to někomu dát. Předpokládá to ovšem, že si potřeby či dokonce nouze druhého člověka všimneme. Uvolněné místo v našem nitru je místem, které má být otevřené pro naše bližní. Oni ho zaujímají, když jsme k nim pozorní, laskaví a štědří. Díky takovým postojům nezůstávají venku, ale my sami je bereme dovnitř. Prokazováním dobra se stáváme dobrosrdečnými, totiž lidmi s dobrým srdcem. Prospěch z našeho uskrovnění pak mají nejen potřební lidí, ale také my sami.
Pomáhat druhým je však nesmírně únavné. Jeden se takovou činností brzy vyčerpá a po nějaké době už nemá, z čeho by dával. Prostředků se mu třeba dostává, ale vnitřní vysílení nebo dokonce vyhoření na sebe nenechávají dlouho čekat. Ti, kteří potřebují nejvíce pomoci, často postrádají nejen hmotné statky, ale také dobré způsoby. Jen málokdy jsou skutečně vděční a ještě méně často má poskytovaná pomoc námi očekávaný efekt. A není divu. Kdyby totiž oplývali těmi kvalitami, ke kterým se je snažíme přivést, nejspíš by ve svízelné situaci už dávno nebyli a uměli by se o sebe postarat.
Ti, kdo přesto nadále pomáhají, či špíse se nechávají vysávat, bývají naivní. Pomoc druhým je pomalu ale jistě ničí. Ti, kdo se naopak postaví bezútěšné marnosti dosáhnout změny, nejednou propadají cynismu, který na nich vytvoří nepropustnou slupku.
Proto zmíněné tradiční pojetí postu připojuje třetí opěrný pilíř: modlitbu. Kromě bližního má v našem nitru mít místo také duchovní dimenze. Duchovní aspirace potřebují pro svůj rozvoj příznivé prostředí. Postní oproštění se od lomozu světa napomáhá ztišení, soustředění a utřídění myšlenek. Modlitba a meditace dávají prostor Bohu a setkávání s Bohem zachovává nepokřivený pohled na člověka.
V rámci křesťanských svátků je období čtyřicetidenního postu dobou přípravy, jejímž vrcholem je noční bohoslužba velikonoční vigilie. Je to nejslavnostnější liturgie během celého roku, která je vstupem do oslavy Kristova vzkříšení o velikonoční neděli. Při noční bohoslužbě přijímají dospělí křest a dříve pokřtění svůj křest slavnostně obnovují. Křest je začátek nového života.
Tělesný život se řídí svými zákonitostmi, které můžeme ovlivňovat jen v omezené míře. Duševní a především duchovní život však závisí na naší svobodě. Zda ho necháme pomalu vyhasínat nebo ho budeme naopak oživovat, záleží právě na nás samotných.
V pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu v letošní postní době obnovili starou tradici. Hlavní oltář je zakryt postním plátnem. Obnovení tradice ovšem nespočívá v tom, že by si někdo vzpomněl, že kdesi na půdě staré postní plátno leží, oprášil ho a pověsil. Jedná se o zcela současné pojetí.
Na plátně není vyobrazena scéna ukřižování, jak bývalo v našich končinách zvykem. Salvátorské plátno je pouze obrovská bílá plocha, která svou jednoznačností a nekompromisností zcela ovládá bohatě zdobený barokní kostel. Ono velké prázdno na sebe strhává veškerou pozornost.
Postní doba nám dává příležitost vytvořit v sobě prázdné místo – uvolnit místo pro lidi, kteří nás potřebují, uvolnit místo pro Boha. Vytvořit volné místo naší vlastní svobodě znamená otevřít osvěžující pramen života.
