Rouhání

Čas od času protestují jinověrci proti rouhavým řečem či obrázkům. Ale jak se může rouhat ten, kdo nesdílí stejnou víru? Není to hloupost, omezenost, možná necitlivost spíše než rouhání? Občas protestuje proti údajnému rouhání církev – přesněji, někteří lidé v církvi, kteří jakoby mluví za všechny křesťany. Popuzují je netradiční pohledy na Ježíše, na Bibli a církev.

Problémem mohou být literární díla (jako třeba svého času Azda posledná večera) nebo díla výtvarná (jako třeba Ježíšek Franta) anebo filmy (jmenujme za všechny Poslední pokušení). Tohle rozčilení však prozrazuje nepochopení toho, co je umění, co víra a co skutečné rouhání.

Daleko závažnější než jen výsměch církevní tradici a náboženským představám mi připadá zpochybnění vší humanity, k němuž dochází v naší civilizaci. Proto mne kdysi tak zasáhla Orwellova kniha 1984 – protože nejen končí tragicky, ale především beznadějně deformuje i samotné základní pojmy a skutečnosti: milovat se tam stává výrazem pro totální oddanost manipulátorovi, Velkému Bratrovi. Ale máme se bouřit proti hlasům, které nemilosrdně odhalují jako iluze tolik z našich jistot, opor a nadějí? Jsou to rouhači anebo novodobí příbuzní kritických starozákonních proroků?

Všechno, co vypadá tak nebezpečně a rouhavě, se dá pochopit a odpustit (lépe řečeno: přijmout). Aspoň tak to říká Ježíš v evangeliu. „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání.“ Budou odpuštěny všechny hříchy proti lidem i rouhání proti Bohu. Hospodin to nebude brát v potaz jako přitěžující okolnost. Možná se lidé rouhají ze zoufalství, bolesti, křivdy, pocitu ztracenosti. Ježíš má pochopení pro to vše a nejenom: Ježíš dokonce pardonuje i zlý úmysl a zlý čin! Je to stěží představitelné – hned se mi vybavují strašlivé zločiny, genocidy, vraždění a znásilňování ve velkém, zneužívání dětí, lhostejnost... Tohle všechno může být odpuštěno? Bůh podle Ježíše musí být velkorysejší nad všechny představy! A není to jen teorie – Ježíš už teď v tomto duchu jedná, takhle k lidem přistupuje.

A když konečně připustí, že odpuštění není bezbřehé, tak stanoví podivnou hranici: „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Co asi musí být rouhání proti Duchu svatému, že je závažnější než všechny myslitelné zločiny? Rouhání proti Duchu svatému určitě nebude nějakým neuctivým mluvením proti Bohu a jeho Duchu (tak jako jéžišmarjá není braním Božího jména nadarmo) – to by přece bylo hodně povrchní, to by neodpovídalo tomu Ježíši, jak ho z evangelií známe.

Rouhání proti Duchu svatému – to nemůže být něco jen tak z hlouposti, omezenosti nebo ze zoufalství řečeného nebo učiněného. Co tedy znamená rouhat se proti Duchu svatému?

Evangelista Marek zasadil Ježíšův výrok do souvislosti s příběhem, který nás může alespoň trochu nasměrovat.

Ježíš se střetává s protivníky, oni ho napadají, nazývají ho ochlastou a rouhačem. To vše se dá pochopit a přijmout. Ježíše je možné odmítnout. Vždyť vypadá jako blázen. Od začátku je Ježíš bláznivý, zvláště s tím přijímáním hříšníků v Božím jménu, s tím svým širokým odpouštěním – až po bláznovství kříže, po svou dobrovolnou oběť.

Ježíšova cesta je těžko pochopitelná, těžko přijatelná, úzká. Ježíše nepřijmout, zpochybnit jeho božské poslání není žádným rouháním. Co se však děje v tom příběhu?

Ježíš uzdravuje posedlé, z nichž vyhání zlé duchy. A není to žádné čarování, nýbrž síla lásky, moc odpuštění a přijetí, co je tady u díla. Ale najednou přijdou lidé, jeho souvěrci a začnou o Ježíšovi tvrdit: „Vyhání démony ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Tedy: Ježíš stojí ve službách zlého. To, co Ježíš dělá, je jen trik, jak ubožáky (slabé, zoufalé, osamělé – a proto posedlé, zlé), jak je nachytat, zmocnit se jich a dovést k ještě horší závislosti na zlém. Ježíš je vlk v rouše beránčím. Obvinění to vůbec není nesmyslné – vyhánět čerta ďáblem je dodnes rozšířenou strategií. Taky pro církev anebo vůbec pro mnoho z těch, kdo se ohánějí Ježíšem, evangeliem, láskou nebo nějakou duchovní mocí, ale jde jim vlastně jen o to, vytvořit novou závislost na sobě.

Ježíš odpovídá ve stylu: po ovoci poznáte. On sám si nechá kálet na hlavu a snese být odmítán a vysmíván, o něj nejde. Ale ostře se postaví proti tomu, aby byla zpochybněna důvěra a svoboda těch, kdo od něho přijali odpuštění a vzali vážně možnost životní změny. Ježíš ve službách zlého? Dobře – ale což nevidíte u tohoto člověka dříve zlého, posedlého a závislého zřejmý obrat? Lítost, pokání a skutečnou ochotu ke změně a naději na nový život?

Nerouhá se ten, kdo neví, oč jde, kdo hloupě kecá nebo zoufale křičí, nýbrž ten, kdo se setkává s uzdravující, odpouštějící a žehnající Boží mocí, ale záměrně ji převrací. Sám máš svobodu se k Bohu obrátit zády, vyčítat mu či se posmívat, ale nesmíš uškodit druhému, obracet jeho důvěru v nedůvěru a brát mu naději.