Uživatelsky přátelské

26. květen 2012

Jsou asi lidé, kteří se rádi hádají. Hádka je cosi jako sportovní utkání. Měříme síly, produkujeme adrenalin, nenudíme se. Ale většina z nás spíš uvažuje, jestli nějaký konflikt stojí za to. Pokud jsme neztratili příčetnost, nenechali se vytočit, nenechali se strhnout, tak nepůjdeme do sporu pro nějakou banalitu.

Náboženské spory patří k těm, které jedni vnímají jako naprosto zásadní, a druzí jako zcela nepochopitelné. Když se podle evangelií Ježíš pohádá s farizeji kvůli sobotě, jakou závažnost má pro nás jejich spor? Jak jsme jim vzdáleni kulturně, mentálně, hodnotově? Nebo přece najdeme nějaký spojovací bod?

Farizeové vystartovali ostře na Ježíšovy učedníky, přesněji na Ježíše, jejich Mistra: „Jaktože dělají, co se v sobotu nesmí?“ Podívejme na ně: učedníci jdou přes pole a cestou si utrhnou pár klasů. Mají hlad? Podle Mojžíšova zákona si hladový může vzít z cizího pole. Třeba i v sobotu. Farizeům může nejspíš vadit, že učedníci putují (neměli by v sobotu ujít víc než půl míle) a že pracují (pokud se dá trhání několika klasů a vybírání zrnek považovat za práci). Skutková podstata provinění je chabá, zdá se – ale farizeové jsou nekompromisní.

V sobotu nesmíš pracovat, stojí v zákoně. Pro farizeje je zrovna toto přikázání z celého Desatera zásadní. Ono totiž takové Nezabiješ nebo Nezcizoložíš je obvyklé i u jiných kultur a náboženství. A že je Hospodin tvým jediným Bohem (jak žádá první přikázání), to zas není až tolik vidět. Leč právě v sobotu! Na té se ukazuje jedinečnost Izraele, tam může každý viditelně demonstrovat svou oddanost Hospodinu, svou zbožnost!

Nedodržovat sobotní přikázání znamená zjevně pohrdat Hospodinem. A farizeům velmi záleželo na úctě před Bohem. Navíc se domnívám, že Ježíš se svými učedníky v nich vzbudil naději, že se stanou další výraznou skupinkou zbožných, že budou ostatním příkladem.

Farizejská očekávání jsou však hrubě zklamána. Ježíšova parta se chová jak banda pohanů, bezvěrců, odpadlíků.

Farizeové, všecka čest, nejsou lhostejní, nejsou vlažní. Jsou zásadoví a záleží jim na vztahu k Bohu. Nejsou ani fanatičtí ani fundamentalističtí – vědí o složitostech života, znají výjimky ze sobotních předpisů, uznávají situace, kdy pro ohrožení života je třeba jednat. Ale jsou tak hrozně úzkoprsí, úzkostliví...

Ježíš se svých učedníků vehementně zastává. Pěkně to farizeům natře! Říká: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Jednoduché, výstižné, jasné. Konec diskuse. Nic nechápete! Svazujete člověka tisícem předpisů, vykládáte Boží přikázání přísně a nekompromisně, zdůrazňujete zákaz Nepracovat, ale přehlížíte prvotní význam Odpočinout. Celé Boží stvoření je tu pro člověka, je darem z Boží lásky. Pro posilu, pro radost. Nechte mé učedníky procházet obilím a uždibovat klasy!

Mně se to líbí. – Ale najednou dostávám strach. Sobota je učiněna pro člověka, vlastně všechno je tu pro člověka. Jsem tedy pánem nad sobotou? (A vlastně nade všemi pravidly, protože jejich hlavním smyslem je přece člověku – tedy mně – sloužit.) Zdá se mi, že Ježíšova pádná odpověď došla sluchu. Všechno je tu pro mne. Jen aby mi bylo dobře.

Zní to tak lákavě, až mne jímá podezření. Má být neděle především hezká? Je smyslem bohoslužby, aby se mi líbila? Je tu všechno jen k tomu, aby se mi to líbilo?

Ježíšova deklarace lidské svobody nalezla svůj široký ohlas – nepodepsala se ale náhodou na současném stavu naší společnosti, celé evropské civilizace, kde je hlavním měřítkem to, co nám vyhovuje?

Vybavuje se mi obrat „uživatelsky přátelský“ či „uživatelsky příjemný“. Uživatelsky příjemný výrobek, uživatelsky přátelská služba. Má to dobrý smysl, je to důležité hledisko. Ale jako by už prostoupilo vším. Uživatelsky příjemné se stává jediným a rozhodujícím kritériem? Jsme ještě lidmi? Nebo už ve všech ohledech (jen) „uživateli“? Proč mám tolikrát dojem, že je jen iluzí, že uživatel rozhoduje? Nepřipadám si častěji v hloubi duše vláčen, zmasírován? Je tu vůbec život k tomu, aby byl uživatelsky příjemný? Jaký asi potom je, ten život?


Farizeové připouštěli výjimku: zákon není třeba dodržovat v situaci život ohrožující. Fyzický život. Ježíš přichází s tím, že zákon je možno překročit v zájmu život podporujícím. Život v hlubším smyslu, než jen fyzickém. Život, pro který byl člověk Bohem stvořen. Ježíš nepohrdá pravidly, jde k podstatě. Volí náročnější cestu.

Tohle není libovůle, svévolnost, sobectví ani lhostejnost. Syn člověka je pánem i nad sobotou. Syn člověka – takhle se vyjadřuje Ježíšova rodná aramejština. Syn člověka může být každý jednotlivý člověk. Anebo (pro evangelium) je Synem člověka Ježíš Nazaretský jako druhý a pravý Adam, původní člověk, měřítko lidství, pravzor člověčenství. Jeho život je obrazem života podle Božího záměru. Života, pro který jsme byli stvořeni. Života v milujícím vztahu k Bohu a k lidem.

Jen v zájmu takového života je možno (a někdy nutno) překračovat všechna pravidla, dostat se třeba do sporu. Nemusí mi tahle cesta být vždycky zrovna uživatelsky příjemná, nemusí takový život odpovídat mým osobním tužbám a preferencím, ale je to přece cesta svobody, radosti, naděje, je to život, který má dobrý smysl.

autor: Pavel Pokorný
Spustit audio