Zamyšlení nad dvojkou klečící u jesliček

Vánoce jsou zcela mimořádným časem v průběhu kalendářního roku. Běžné fungování země se jakoby uzavírá a díky tomu utichají alespoň na chvíli ty nespočetné půtky a sváry, které nás v průběhu roku zahlcují a mnohdy i ubíjejí. Myšlenky se ubírají jiným směrem. Více myslíme na své blízké, přemýšlíme, jak jim udělat radost, jak druhé potěšit. To je občerstvující nastavení mysli, které by stálo za to uchovat si co nejdéle.

Vánoční svátky slavíme na konci občanského roku. V jejich okruhu se tedy uzavírá vždy jedna etapa. Ale zároveň se další etapa otevírá. Je to období slunovratu, kdy se Slunce začíná opět přibližovat severní polokouli a jeho paprsky začnou pomalu, ale jistě nabývat na síle. Židé v tuto dobu slaví svátky světla – Chanuku. Křesťané před Vánocemi adventem zahajují nový liturgický rok. Advent je přípravou na příchod Vykupitele, jehož narození o Vánocích slavíme.

Letošní Vánoce jsou poznamenány odchodem prezidenta Václava Havla na Věčnost. Na čtvrtou adventní neděli překročil Václav Havel práh mezi časem a Věčností. Vzpomínám si na rozhovory, které Václav Havel vedl v 90. letech na pražském arcibiskupství s kardinálem Miloslavem Vlkem. Hovořili spolu o hodnotách, o duchovních souvislostech, o Bohu. Pamatuji se, že se Václav Havel zamýšlel nad vánočním tajemstvím vtělení Boha do podoby člověka. Obdivoval jsem tehdy Havlovu schopnost jasně formulovat otázky a s úctou v pokoře stát před skutečnostmi, která asi navždy zůstanou člověku zahalena rouškou tajemství.

Pokora a úcta vůči věcem, které nás přesahují, ochota nahlížet na svět očima druhých lidí, odvaha k pravdivosti a poctivosti, to jsou témata vánočního času. Vánoční příběh o narození Vykupitele v podobě bezbranného dítěte, zcela odkázaného na péči člověka, je poselstvím o lidské solidaritě a lásce. Proto právě o Vánocích často utichají i nepřátelské zbraně a jsme více naladěni naslouchat nejen zpěvu andělů o pokoji lidem dobré vůle, ale naslouchat i jeden druhému.

Podle evangelií, když anděl Páně sděloval pastýřům u Betléma radostnou zvěst o narození Spasitele, řekl: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost!“ Výzva Nebojte se! provázela i pontifikát nezapomenutelného papeže Jana Pavla II., když ve světě rozděleném studenou válkou zvolal po svém zvolení na Svatopetrském náměstí v Římě právě tato památná slova.

Jsem přesvědčen, že to je jedno z poselství vánočních svátků: Nebojte se! Čeho se ale nemáme bát? Především se nebojme zaposlouchat se do vánočního příběhu o lásce, která přišla mezi nás. O lásce, která je ochotná zapomínat na sebe a sloužit druhým.

Že je to jen krásný nesplnitelný sen? Záleží na každém z nás, jestli se pokusíme jej alespoň z části naplnit. Svět zahleděný jen sám do sebe a hledající jen svoje blaho je tvrdý a nežije se v něm dobře. Ostatně to sami cítíme. Sobectví, egoismus, nepoctivost a další negativní vlastnosti jsou způsobeny nedostatkem vánočního poselství v každodenním životě.

Demokracie je prozatím tou nejméně špatnou formou vlády, kterou lidstvo vynalezlo. Předpokladem jejího dobrého fungování je však úcta a respekt k hodnotám, které nejsou výsledkem většinového hlasování. Tyto hodnoty jsou hluboko zakotveny v základech naší civilizace. Jsou vyjádřeny v biblickém Desateru a do té míry, do níž je budeme schopni a ochotni následovat, bude nám dobře na zemi.

I to je poselství Vánoc. Neměli bychom na něj zapomenout, až přestaneme slýchat koledy. Neměli bychom jej vynést ke kontejnerům spolu s odstrojenými vánočními stromky. Měli bychom jej naopak přenést nejen přes práh nového roku, ale vnášet jej do svého každodenního praktického života. Vánoce tak zůstanou stále trochu přítomné mezi námi a to není vůbec špatná představa.

Dvojka na počátku a na konci letopočtu nového roku, který za nedlouho začneme psát, je jakoby výzvou k pokoře. Silueta dvojky se podobá siluetě klečící postavy. Pokleknutí je vyjádřením pokory a úcty. Úcty, možná před tajemstvím, možná před hodnotami, možná před věcmi, které nás nějak přesahují. Každopádně schopnost pokleknout není vůbec zastaralou formou, která se do současné doby již nehodí. Je to naopak výraz schopnosti hluboké reflexe a nového začátku, k němuž nás vánoční svátky vyzývají.

A tak, až zaslechneme zprávu o veliké radosti pro všechen lid, že v městě Davidově se nám dnes narodil Spasitel, neváhejme se vydat k jesličkám. Třeba při pohledu do nich pochopíme, že nezáleží na vnějších atributech lesku a moci. Že mnohem více záleží na čistotě úmyslů a čistotě lidského srdce. A jestli se nám podaří alespoň trošku přenést vánoční atmosféru do života, stálo naše úsilí za to. Přejme si tedy navzájem mnoho šťastných kroků čerstvě zasněženou plání nadcházejícího roku, který bude mít znamení klečící dvojky hned dvakrát ve svém datu.

autor: Daniel Herman
Spustit audio