V našem sedmitisícovém městě byl prvním, kdo se odvážil vzápětí po incidentu 17. listopadu 1989 vyvěsit československou vlajku. Ta ohlásila i těm, kdo o ničem nevěděli nebo ani vědět nechtěli, že se v Praze děje něco státního významu. On byl kastelánem zámku.

Je už to pět set let, kdy se narodil Jan Kalvín, po našem Janu Husovi, Martinu Lutherovi nepochybně jeden z nejvýznamnějších představitelů náboženské reformace.

"Drahomíra a její synové", hra Josefa Kajetána Tyla to byla, která mě jako dítě formovala. Seděl jsem tehdy počátkem 60. let v přízemí Národního divadla, a přestože se mnou pomalinku začala cloumat puberta, nedutal jsem a soustředěně sledoval děj obrozeneckého thrilleru, ve kterém slovanské dobro musí zvítězit na německým uchvatitelstvím. Drahomíře, matce Václava, z mého tehdejšího pohledu, hlavně Boleslava jsem držel palce, a její tchyni, Boleslavovu a Václavovu babičku Ludmilu jsem nelibě sledoval, jak rádoby dobrotou chtěla spasit svět a český národ k tomu tam, kde se má přece vzít meč a sekat a sekat a sekat...

Od dob první církve bylo pro křesťanství vždycky typické cestování. Přímo symbolem se stal apoštol Pavel, který křižoval s "dobrou zprávou" evangelia tehdy známý svět, tedy římskou říši. Také ostatní apoštolové se vydali do nejrůznějších končin, aby zakládali sbory věřících, kteří se najednou díky nové víře začali dívat na svět optimisticky, i když si o jeho stavu (a potažmo o jeho konci) nedělali velké iluze. Legendy praví, že se dostali nejenom do vzdálených koutů římské říše, ale i do jiných říší, od Kavkazu až po Indii nebo Čínu. Křesťanství mělo prostě vždycky tendenci překračovat politické i kulturní hranice.