To, že se na Ježíška obdarováváme, bych si v zásadě uměl vysvětlit. Jedno z možných takových vysvětlení je, že si vzájemně předávanými dárky připomínáme, že jsme byli Ježíškem obdarováni, a to na natrvalo, už v okamžiku, kdy se narodil a kdy svým zrozením do světa přinesl novou naději.

V listopadu se konala v Divadle Archa v Praze beseda na téma proměny tváře naší země – krajiny domova, konkrétně jak si vážíme své krajiny a zda Horní Jiřetín padne, či nikoli. Besedu vedli Čestmír Klos a Ivan Plicka, jejich hosty byli fotograf Jaroslav Bárta, místostarosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, historik Petr Čornej a básník, spisovatel a malíř Václav Vokolek.

Všichni známe ono lidové rčení, víc obranný slovní obrat než zbožnou prosbu: před tím ať nás ochraňují všichni svatí. Anebo konstatování: před tím nás neochrání ani všichni svatí. Tato vlastně neposvátná, zaříkávací formule se mi vybavila ve zcela konkrétní souvislosti: že si právě připomínáme ne tak dávné svatořečení Anežky České, přemyslovské princezny, která žila a vyznamenala se ve dvanáctém století.

Dlouhou dobu svého života jsem žil v přesvědčení, že žít v chudobě je povznášející stav. K problematice chudoby a otázky sociální jsem měl odmalička blízko už jen proto, že jsem se narodil a vyrůstal v prostředí sociálně vnímavém. Dnes bychom řekli v prostředí střední třídy. Její povaha nám dává za pravdu, že sociální citlivost a vnímavost je zde po výtce na místě.

Přišla za mnou, přibelhala se jedna starší paní, starší zhruba jako já, jestli bych jí neporadil: Při nějakém zdravotním přezkušování jí posudková komise sebrala nárok na plný invalidní důchod – to podle nějaké nové vyhlášky ministerstva práce – a zařadila ji do druhého stupně, tedy invalidity částečné. Prý „může pracovat a být společnosti užitečná“. Ta slova komisní se jí velice dotkla, napřímila se a belhajíc co nejméně, o to však bolestivěji opustila posudkové komisařství. Nadávat začala až doma.

Má-li člověk možnosti, peníze a moc, nakonec dokáže vydělat i na rozpočtových škrtech, úspornosti, omezeních, ba i bídě. Když jedni chudnou, jiní z toho bohatnou, příkladem budiž rozdělování odměn těm, kteří dokážou jiné propustit. Kdo koho propouští, je jasné – vlivní nevlivné, mocnější se zbavují bezbrannějších. Každý ekonom potvrdí, že nejvíce lze uspořit právě na zaměstnancích: a to nejen mzdy, ale také odvody. Naopak vytvořit pracovní místo je nejisté a nákladné i v časech ekonomicky příznivějších, než jsou tyto. Proto by každý, kdo o tom může rozhodovat, měl odměny naopak udělovat těm, kdo mají schopnost společensky prospěšná pracovní místa vytvářet – takoví lidé si zaslouží uznání.

Paušální odsudek Romů za násilné činy, které páchají někteří jedinci, shodou okolností Romové, je nejen obecně sdílený a nerozpoznávaný nešvar, ale je to mor, který napadá a rozleptává především normální soužití obou etnik.

11. září 2001, 14.45 hodin středoevropského letního času – 8.45 ráno východního amerického času. Unesené dopravní letadlo Boeing 767 z linky Boston – Los Angeles naráží do jižní věže Světového obchodního centra ve čtvrti Manhattan v New Yorku. Mrakodrap začíná hořet.

Putovat po hradech a zříceninách láká dodnes romantické duše stejně jako romantiky z počátku 19. století. Cosi nedefinovatelného nás k zříceninám přitahuje. Jsou to krásné scenerie, nezaměnitelně melancholické, nacházíme tu zřetelné stopy historie, ale i pocity marnosti, které nás před rozpadlými zdmi kdysi mocných a živých sídel napadnou.

Kolikrát jsem se za život těšil z chvíle, kdy mě nečekala žádná povinnost, kdy jsem si mohl, kdyby na to přišlo, třebas i dát nohu za hlavu, kdy jsem kráčel v ústrety slastnému nicnedělání a připravoval sebe i své tělo na osvěžující lenošení. Například v parku na lavičce nebo na louce na pečlivě sestřižené trávě či jednoduše někde na schodech s vyhlídkou na tekoucí řeku, na město, hlavně však na lidi pospíchající za svými věcmi, povinnostmi, záležitostmi a jinými důležitostmi, jež já, dřepě si, jsem mohl a také vypustil z hlavy.