Proč nám vadí radar v Brdech - zamyšlení z hlediska historického a krajinotvorného
O zamýšlené "základně včasné výstrahy" v Brdech, rozumějme o radaru vnucovaném nám na naše území Američany, se polemizuje buď z hlediska strategicko-politického, nebo se lidé obávají jeho škodlivosti na lidské zdraví. To politické hledisko lze zhruba rozlišit na postoj levice, která je proti jaksi ze zásady, neboť co pochází z Ameriky, to spískává čert, a postoj pravice, která je víceméně pro, neboť v Americe naopak vidí záruku demokracie.
Nad tím se ovšem klene ještě jedna úvaha, spíše filosofická. Vychází ze zkušenosti s podobnými grandiózními obrannými systémy z minulosti, například s vojenskou pevností v Terezíně, kterou Marie Terezie nechala vybudovat také zbytečně. Její pevnost totiž dokázala čelit jen válkám, které už byly, nikoliv těm, které přišly - a kvůli nimž se pevnost stavěla. Ostatně i naše tak důmyslné opevnění hranic, budované koncem třicátých let 20. století, se nakonec ukázalo rovněž zbytečné, i když vycházelo z daleko konkrétnější hrozby, než je ta dnešní údajně íránská nebo severokorejská či jaká. Jestliže ale - vzato filosoficky - podmínkou k tomu, aby na našem kontinentě byl trvalý mír, je i onen zbytečný radar v Brdech, tak ať tam raději je. Pak by možná stačilo, kdyby byl dokulata stlučený z překližky a krásně natřený na stříbrno. Žerty stranou, jenom názorně předvádím, jak málo o problému uvažované "základny včasné výstrahy" víme.
Stejně nezasvěcené je však i hledisko údajné škodlivosti. Na radar pohlížíme podobně jako na vyhořelé palivo z jaderných elektráren. To také nikdo na svém území nechce, i když spotřebu elektrického proudu ve své domácnosti klidně zvyšuje. A z radaru žádný přímý užitek nemáme, proto je na tom ještě hůř.
Téma škodlivosti radaru nejvíce rozvinul Jan Neoral, starosta Trokavce, tedy obce, u níž se radar plánuje. Tento jinak sympatický muž považuje radar za tak škodlivý, že, jak prohlašuje - jestliže radar v Brdech vznikne - z Trokavce se odstěhuje, protože nechce umřít. Svůj úsudek o škodlivosti zařízení opírá o poznatky získané při práci v opravárenském závodě radarů počátkem sedmdesátých let. Jeho zkušenosti nepodceňujme, nicméně právě ono hledisko škodlivosti budou mít Američané s prominutím vychytané jako nic jiného, zařízení jistě bude splňovat nejpřísnější hygienické normy a mluvit o nějakém rozkladu lidské tkáně vlivem mnohagigahertzové frekvenci jeho vln jistě bude bezpředmětné. A přitom právě hledisko škodlivosti je hlavním argumentem proti radaru v referendech, která brdské obce organizují. Ale mohou místní referenda tím, že tak jednoznačně radar odmítnou, si troufnout ručit půlce Evropy za nedotknutelnost vzdušného prostoru? Jak vidno, tuto odpovědnost z nás může sejmout pouze NATO, vždyť na to je máme. Proto jsme se stali jeho členem, abychom ve vojenských záležitostech obrany svobodného světa postupovali odpovědně a společně. Aby například starosta Trokavce nemusel sbubnovávat nejprve domobranu před radarem a později třeba před vzdušným narušitelem. Ostatně kdo ví, zda bez NATO máme právo o výstavbě radarové základny s Američany vůbec jednat?
Ve věci možného amerického radaru v Brdech je tu však ještě jedno hledisko, k němuž se naopak fundovaně vyjadřovat můžeme, a moc to neděláme. Jde o krajinotvorbu a historii místa, kde má radar stát. Ten vrch, vzdálený necelé tři kilometry na východ od Trokavce, se jmenuje Okrouhlík (707 metrů nad mořem) a tyčí se asi v nejkrásnější části Brd. Poblíže jsou Padrťské rybníky, v okolí vlivem vojenského újezdu ležely zaniklé obce Kolvín, Přední a Zadní Záběhlá a Padrť. Místa s pohnutou historií. Za nacistické okupace totiž německá armáda brdský vojenský újezd převzala, a tyto a další obce vystěhovala, aby tu rozšířila střelnici. Na okraji Kolvína zřídila koncentrační tábor s několika desítkami dřevěných baráků. Druhý lágr, ovšem obsazený mládeží Hitlerjugend, vznikl ve Strašicích, třetí pak pro nuceně nasazené v nedaleké Svaté Dobrotivé. Trestanci zde pracovali ve velice těžkých podmínkách na likvidaci lesní kalamity.
Po válce se původní obyvatelé mohli do svých obcí vrátit. Ovšem počátkem padesátých let byli znovu vystěhováni, tentokrát československou armádou, a jejich domy byly postupně zbořeny. Z těch ran se zdejší kraj pořád vzpamatovává.
Mirošovské krajině s hojně zachovanými lidovými stavbami vévodí podsadité kostelíky středověkého založení - a to skořický sv. Václav, Mirošovský sv. Jakub a strašický sv. Vavřinec. Podle místní zvyklosti jsou třemi sestrami, určujícími v členité krajině správný směr.
Posadit jim za záda olbřímí radar, aby tu on začal vévodit, je něco, co by předkové, citlivější než jsme my, nazvali jako nemožný čertův plán.
O jeho neúspěchu bychom se pak určitě dozvěděli z místních pohádek.
