Umění udělat si neděli

Jeden starý pán z Moravy vyprávěl o své stařence. O své babičce... Je zajímavé, jak se vzpomínka na někoho blízkého, i na někoho nejbližšího, může časem zúžit, může se proměnit do několika obrazů, do několika slov.

Jak by asi vypadal lidský život, kdyby se člověk zamyslel nad tím, co asi z jeho života, na světě zůstane v jeho nejbližších. Co z jeho slov ho přežije, co z tolika vět - bezpočtu vět - které vyslovil - po něm ulpí v jeho blízkých, otiskne se do nich?

Po oné moravské stařence zbyla hezká věta. Věta, kterou říkávala svému vnukovi a kterou si v sobě nesl do stáří - a nese si ji v sobě dál. "Každý den si má člověk udělat aspoň kousek neděle..." Zdá se ta věta na první poslech nesrozumitelná? Na první poslech možná ano. Jenomže při druhém poslechu, po chvíli, kterou jí mysl věnuje, začíná pod touto větou prosvítat poznání - moderní poznání. Starobylé a přitom moderní, obojí zároveň, tak jako už archetypická poznání bývají.

Ona neděle - ona neděle je velkou metaforou. Není metaforou lenošení, není metaforou uspání činnosti, metaforou "nicnedělání"... Neděle je myšlena jako sváteční čas - jako čas očisty od nánosu všedních, bezmyšlenkovitých chvil, které se na duši mohou usazovat tak, že ji nakonec dusí. Ona neděle, o které hovořívala stará paní, je vlastně takovou malou moudrou lázní, která se spustí na duši a omyje ji...

Meditační techniky, které se dostávají v poslední době z východní filosofie do Evropy nejsou vlastně nic neobvyklého, nejsou nic neznámého. Jsou to ve své podstatě takové kousky jitřního času, času, který člověk nechává vstoupit do svých často tragicky setmělých vteřin.

Kousky neděle - každý den se dá nalézt kousek takové NEDĚLE. Kousek času, ve kterém duše spočine ne ve svých ustavičných starostech - naopak, ocitne se jaksi NAD NIMI. Sedmý den - den odpočinku. Ne, to není den, kdy se pohled odvrátí od minulých dní - je to den, ve kterém se naopak pohled přikloní k tomu, čeho si dříve nevšímal. I ohlédnutí může být pohledem vpřed... I ohlédnutí může v sobě nést pomoc, moudrost - a kolikrát záchranu. Jako se řidič dívá do zpětného zrcátka ne proto, aby se díval na to, co nemá smysl - dívá se do zpětného zrcátka, aby bezpečněji zamířil kupředu.

Někdy stačí "kousek neděle" a člověk se vyhne velikým potížím. Ten kousek neděle může být zázračný. Může osvěžit poutníka životem, může pro žíznící, unavenou duši znamenat oasu, která dokáže napojit, osvěžit, zharmonisovat...

Někdy se zdá, jako by v moderním světě ubylo svátečního času. Ale toto se jenom zdá. Sváteční čas čeká. Nikdy nepřestal čekat. Čeká se všemi svými možnostmi, s příležitostí oslovit, podat ruku, udělat to i ono, na co jindy nebyl nejenom čas, na co nebylo ani pomyšlení...

Je zvláštní slovo: usebrání. Je to slovo málo používané a přece v tomto slově genius jazyka přesně vyjadřuje potřebu duše. Usebrat se, shromáždit to, co bylo přehlédnuto, co se nebezpečně opomíjelo... Všimnout si kousku neděle, na který se zapomnělo. Který čekal... A který by se bez onoho usebrání rozplynul.

Jsou "sváteční lidé." Nedělní lidé. Dokáží nejenom nést ve svém životě "neděli", dokáží na ni upozorňovat i ostatní a podávat jim ji... Tihle lidé bývají velkými dárci. Jenomže jejich umění, umění jejich velikých darů, není tajné... Anděl strážný říká: "Nepřehlédl jsi, že každý tvůj den může mít v sobě aspoň kousek neděle...? I ten den, který na tebe čeká zítra? Každý den v sobě může nést nedělní chvíli... Pro tebe. Pro tvé blízké... Možná na něj čekají. Dnes... Teď..."

Vzpomínám na slova oné moudré moravské stařenky. Věděla to, co ví moderní psychologie, věděla o oněch okamžicích, které mění existenci do života. V těch kouscích neděle se jako v dalekohledu může postřehnout to, co jinak člověk minul... K čemu by ho ani nenapadlo zamířit. Ten, kdo umí rozdávat sváteční chvíle, žije ve svátečním čase.

Jak staré je ono poznání: Co člověk dává, to dostává... Někdo si stěžuje, že dostává od osudu málo darů... Anděl strážný se ptá: "Nedostáváš málo darů možná právě proto, že jich tak málo dáváš?"

Darem může být i slovo. Slovo, které k člověku vejde v pravý čas. Slovo, které zde zůstává, i když ten, kdo jej vyslovil, se už dávno rozplývá v zapomínání... Tenhle svět není šedým, okoralým světem, ve kterém by chyběly dary. Jenom se tak často, tak podivně často, stává světem přehlédnutých darů. Jak je nepřehlédnout? Ta moudrá moravská stařenka to věděla už dávno... Věděla to spolehlivě... Přesně... "Každý den si má člověk udělat aspoň kousek neděle..."