3. února  2008  rubrika: Slovo na příští týden

Na Hromnice

Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. Na tom ani ochránci přírody nic nezmění. V kostele se světí svíčky, hromničky. Měly magickým způsobem zažehnávat po celý rok nebezpečí bouře, ale sloužily i k jiným magickým operacím. Tento čas má zřetelnou souvislost s keltským Imbolcem. I ve starověkém Římě se v této době konal průvod se svícemi, který v 5. století byl nahrazen podobným církevním obřadem. Přestože církev svěcení svíček tolerovala, ve středověku bylo některými kazateli kritizováno, například Štítným.

Je však dobré si uvědomit, že Hromnice jsou součástí Masopustu. V pranostikách se samozřejmě spojují s blížícím se jarem. Masopustní oslavy jsou již zcela zbaveny jakéhokoliv církevního vlivu a najdeme v nich prvky ryze pohanské. Začínají od tří králů a končí den před velikonočním postem. V masopustu doznívají prvky pravěkých a starověkých rituálů. Poukazuje se na spojitost se starověkými bakchanáliemi - čím jiným může být tradiční pochovávání bakusa. Masopustní voračky navazují na prastarou posvátnou orbu a doplňují pravěký kultovní prvek hieros gamos, tedy posvátného sňatku. 

Také v keltském světě bylo toto období plné posvátných úkonů. Soustřeďovaly se do základního svátku, Imbolce, který se slavil 1. února. Byl to svátek jehňat, ve starém Irsku pak svátek svaté Brigity. O Imbolci byly zapalovány malé ohníčky, na rozdíl od beltinu. Měly patrně ochranný charakter a také očišťovaly před jarem. O Imbolci toho víme velice málo. Tvrdí se, že Keltové v ten den oblékali panenky jako nevěsty, byly to postavičky vyrobené ze suchých snopů z minulé sklizně, a dávali je na čestná místa ve svých příbytcích. Kladli je do tzv. kolébek nevěsty a zastrkávali do nich ořechy, symboly mužské plodnosti. 

Imbolc mohl odpovídat římským LUPERCALIÍM, které se probíhaly 15. února. Byly slaveny na počest boha Luperka, ochránce stád. Při nich kněží, říkali si luperkové, obětovali kozy. Po oběti kozí kůže rozřezali na řemeny, nazí běhali městem a bili jimi, koho potkali, zejména ženy, které jim ostatně nadbíhaly, viz nepochopitelná velikonoční pomlázka. V Římě tyto slavnosti trvaly až do 5. století, kdy je zakázal papež Gelasius. Tento rituál také se vší pravděpodobností souvisel s plodností. 

Podle irské křesťanské tradice se v den Imbolce měla narodit svatá Brigita. 1. února se slavil její svátek. Podle dávných irských duchovních tradic byla tato světice, než ji svatý Patrik pokřtil, druidkou a sídlila v dubu. Dodnes je patronkou ovčího chovu, to je zřejmá souvislost s Imbolcem, který je zřetelně svátkem, jenž souvisel s chovem ovcí. Souvisí s významnou keltskou bohyní Brigit. 

Brigit, což znamená vznešená, měla být dcerou nejvyššího boha Dagdy. Keltové ji uctívali jako bohyni plodnosti, ohně, domácího krbu. Byla ochránkyní, lékařů a pastýřů. Brigit je považována také za patronku věštectví, poezie a moudrosti. Starala se o vše nově narozené. Není také vyloučeno, že svátek Imbolc byl Brigitě zasvěcen. 

V křesťanské tradici ji nahradila svatá Brigit (450 - 523). V Kildare založila první ženský klášter v Irsku. Kildare bylo zbudováno na místě starší keltské svatyně, jistě zde byla uctívána Brigit. Měl tu stát starobylý tisíciletý uctívaný dub, jenž tu stál až do 10. století. V klášteře se vždy 19 jeptišek staralo o udržení posvátného ohně. Věřily, že každý dvacátý den obnovuje plameny svatá Brigita. O Svaté Brigitě neexistují historické důkazy, ale irské legendy ji považují za porodní bábu samotné Panny Marie. To je opět spojeno s keltskou tradicí Brigit, bohyně plodnosti. 

Nás by mohla zajímat jedna podivuhodná souvislost, kterou uvádí Anna Bauerová ve své encyklopedii Keltové v Čechách. Briga je starokeltské slovo znamenající hradiště, opevněné místo atd... Dochované názvy opevněných měst z celé někdejší keltské Evropy jsou v mnoha případech složeny ze slova briga. Někdy došlo ke změně ve slova braga. Bragadunon, Bragariacum apod. Jeden z poprvé zaznamenaných názvů Prahy, zapsal ho arabsko-židovský obchodník v 10. století, je Baraga. Z podobného kmene vznikla i švýcarská Bregenz u Bodamského jezera. Nesouvisí tedy název našeho hlavního města s Brigitou, ochránkyní domácího krbu? Nebyla na vrcholku na Vltavou její svatyně? To vše je velmi fantastická konstrukce, ale vyloučená není. 

Každopádně bychom si na Hromnice měli všímat nejen zmrzlých skřivanů, ale vzpomenout si i na keltskou Brigid, i na svatou Brigitu a při posvěcené svíčce si uvědomit, že světlo se do světa opět vrací. 

 

Hromnice - zamyšlení básníka a malíře Václava Vokolka

Vložit na svůj web

Autor:  Václav Vokolek

Nové články v rubrice

  • 13. ledna  2013 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Ne konec, ale stále opakující se začátek

    Asi znáte ono úsloví: Každý konec je začátkem něčeho nového. Jde o tak jasné a zřetelné tvrzení, že málokdo z nás se nad ním zamyslí, natož aby o něm zapochyboval. Považujeme je málem za cosi, co se v informatice označuje...

     
  • 1. července  2012 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Jan Hus, jak ho neznáme

    Začala bych tím, že Jana Husa znesnadňují pochopit a ocenit různé zabydlené předsudky. Předně, že to byl sociální reformátor, kterého kacířskou smrtí proslavil Kostnický koncil, ale jehož vliv nepřesáhl hranice českého...

     
  • 24. června  2012 v 23:50       rubrika: Slovo na příští týden

    Rodná řeč a víra

    Když Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., psal svoji „Historii bohemicu“ nebo-li „Českou kroniku“, nešetřil hanlivými přívlastky, jimiž častoval husity a jejich stoupence, i když s určitým uznáním psal...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace