Planoucí ohně čarodějnic

Z kaple zbyly jen zbytky klenebních oblouků a původní vzhled by šlo jen stěží rekonstruovat. Jak došlo k takové devastaci? Nejedná se ani o důkaz válečného běsnění, ani o doklad minulého nebo současného vandalismu. Historie její destrukce je zvláštní. Dalo by se romanticky konstatovat, že kaple byla postavena na špatném místě. Posvátné místo se dostalo do konfliktu s nebezpečným živlem, s ohněm. Kaple totiž dvakrát dosti neobvyklým způsobem vyhořela. Poprvé roku 1762 do věže udeřil blesk a celou kapli poničil. Přesto byla opravena, ale čekalo ji další neštěstí. Přišlo znenadání, 30. dubna 1816, kdy při pálení čarodějnic dopadlo koště vyhozené do vzduchu na šindelovou střechu kaple, která se vzňala. Požár byl zdaleka vidět, ale nejednalo se o obvyklý oheň předmájové noci.

Pak již barokní kaple opravena nebyla. Poutě a bohoslužby ustaly. Duchovní místo osiřelo. Přesto místo přitahovalo a trosky kaple jako pavučiny opřádaly dosti fantastické pověsti. Je zvláštní, jak je některá místa přitahují.

Jedna z místních pověstí vypravuje, jak se jeden místní sedlák rozhodl, že si ze zničeného Božího místa odveze dlaždice. Komu jsou tam zapotřebí? A jemu zvelebí stavení. Přijel v noci s povozem ke zřícenině, ani nezačal vylamovat dlaždice z podlahy, když ze tmy vystoupila vysoká bílá postava. Bylo to strašné. Přízrak se tyčil vysoko nad propadlou klenbou. Hlava jako by se ztrácela v hvězdné obloze. Sedlák vzal do zaječích, roznemohl se, a za čas zemřel. Ale z původní dlažby, kterou ochraňoval duch, v rozvalené kapli přesto nezůstala ani jediná...

Na mnoha místech Čech se můžeme přesvědčit, jak se historie posvátných míst prolíná. Kořeny posvátnosti často sahají až do pravěku. U řady posvátných míst tato tradice na sebe navazuje, někdy racionálně nevysvětlitelným způsobem. Z toho by se dalo vyvodit, že posvátnost není jen závislá na člověku. Prostě existuje a je samozřejmou součástí duchovní krajiny. V současné době jsme ohromeni výsledky nového vědního oboru, srovnávací mytologie, který dochází k překvapivým závěrům. Většina mytologií je totiž nevysvětlitelně propojena. Jednotlivé mýty se buď překvapivě doplňují, nebo jsou ve své podstatě totožné. Stává se tak i v případech, kdy se jednotlivá etnika nemohla setkat ani v prostoru ani v čase. Není proto divu, že největší znalec oboru, vědec a skutečný myslitel, Mirceau Eliade, mluví o základní jednotě náboženských fenoménů. Zajímavá je i další skutečnost, kterou začínáme objevovat, že se později mýty a jejich fragmenty přelévaly do struktury pověstí, prorůstaly literárními památkami a najdeme je i v celé řadě lidových obyčejů a zvyků. To je jejich rehabilitace. Nejednalo by se patrně ani v nejmenším o zprofanovanou lidovou tvořivost, bez jakéhokoliv duchovního základu, ale o závažný pramen vědomí posvátného a jeho proměn.

Břístevská hůra, nebo také Křížová hora, ční uprostřed polí, zdaleka viditelná. Jedná se o tak zvanou "svědeckou horu", která byla časem vypreparovaná z méně odolných křídových usazenin. Donedávna byla zcela holá a teprve před nějakými padesáti lety byla zcela bezdůvodně osázena dnešním borovým porostem. Pozoruhodný je pohled od Starého Vestce. Pravidelná homole připomíná mohutnou mohylu. Pro beltinové ohně místo jako stvořené. Keltské osídlení Pojizeří je známou věcí a tak právě tady se mohly oslavy slunečního svátku soustředit. Víme totiž, že se místa tradičního pálení čarodějnic často soustřeďovala na dávných posvátných místech. Důkazů je řada a proto někteří badatelé spojují pozdější folklórní obyčeje s daleko starší tradicí.

Již v raném křesťanství bylo nutné staré víře přizpůsobit i svátky staré víry. Na 30. duben připadá svátek Quirina z Neussu, italského mučedníka z prvního století po Kristu. Je zajímavé, že tento světec byl ochráncem koní a skotu. Na jeho svátek byly v keltském beltinu u ohně očišťováni lidé i stáda skotu a oheň tu měl nejen očistnou, ale i ochrannou funkci.

Okolo roku 1000 byl Quirinův kult spolu s jeho ostatky přenesen na sever. Není vyloučenou, že tu posloužil v zápolení s praktikami staré víry, které byly v severní Evropě v té době ještě živé. Dalo by se konstatovat, že tento boj se tak docela nezdařil. Světec, jehož úctu středověk obnovil, později upadl v zapomenutí, ale tajemná tradice pohanského obřadu přežila dodnes.

Můžeme se domnívat, že na výšině Křížové hory plály posvátné ohně již v dávných dobách, o slavnostech keltského beltinu. Na taková místa později křesťané umísťovali kříž. Pak by nebylo vyloučeno, že zasvěcení kaple Svatému kříži mělo i tento smysl. Pokřesťanštit pohanské místo znamením nové víry bylo v krajině vždy prvořadým úkolem.

Doložení předmájových ohňů na Břístevské hůrce na počátku 19. století by bylo důležitým svědectvím. Ať jsou kořeny tohoto zvyku jakékoliv, musíme připustit, že nás dodnes dovedou okouzlit. I dnes můžeme v jiskřících plamenech spatřit draka, svůdnou čarodějnici, ohnivého hada či děsivého psa s planoucíma očima. Ti všichni jsou součástí dávného duchovního odkazu, který můžeme, tak jako autoři pověstí, volně interpretovat. Třeba budeme mít pokaždé pravdu...

Dnes na Břístevské hůře neplanou ohně, ani se tu zbožné duše nemodlí v kapli Povýšení svatého kříže. Ale cosi tu přece jen zůstalo. Vyvýšenina je porostlá vzácnými rostlinami, které mají svou magickou a léčebnou moc. Významná jsou bohatá naleziště hořečku zahořklého a zárazy síťnaté. Dále tu roste sesel roční, zvonek kubkatý, lněnka obecná, bezkolenec rákosovitý, čistec roční, úporek pochybný a řada dalších vzácných bylin. Do výbavy čarodějnice vše můžeme doporučit, stejně jako hlas odborníků, požadujících, aby se Křížová hora stala chráněným územím.