Stavět světlem
Již jsme si řekli, že klášter v Plasích byl zbudován na močále, na stavebně naprosto nevhodném místě. To není příčinou vratkosti, ale naopak síly. To všechno je v duchovním světě možné. Vraťme se tedy ještě jednou k jedinečné architektuře, k hmotné podobě posvátného místa. Víme, že se tu stavělo na vodě a pokusme se objevit další paradox. Stavělo se tu totiž světlem...
Abychom pochopili, alespoň něco z toho, co je tu naznačeno, vraťme se ještě jednou do 18. století, do doby podivuhodného opata Tyttla, jehož vědomosti a cíle značně přesahovaly cíle a vědomosti barokní doby. Byl to výrazný esoterik, jenž v Plasích začal budovat své Velké Dílo. Právě on nechal mohutný komplex vybudovat na vodě. Do bahnité zeminy bylo zatlučeno neuvěřitelných 5100 mohutných dubových pilot a vzniklý rošt ponořen do vody. Připomíná to až příliš křest. Podařilo se. Riskantní stavba stojí dodnes. Jistě ne jen důsledkem složitých výpočtů a statických experimentů. Spíše proto, že ponoření do vody znamená trvalou očistu a trvalé znovuzrození. Voda je přece materia prima... Základy stavby v Plasích jsou napájeny vodou země a duchovní dílo je i shora zaléváno vláhou nebeskou. Velkolepější mystickou vizi si patrně nedovedeme představit. Základy nahoře, základy dole. Tak by mohla znít variace na základního naučení o starověkém propojení sfér, známé z egyptské Smaragdové desky. K naplnění tak závratného spojení si tajemný opat Tyttl přizval jediného možného architekta. Byl jím Jan Blažej Santini. Mág, hermetik, jedinečný architekt a vzácný umělec v jedné osobě. "Kompozice Santiniho staveb ignoruje vědomě zákony stavebnosti hmotných těles," definuje velice přesně znalec jeho díla, Mojmír Horyna.
Z čeho tedy tento architekt stavěl? Byl snad kouzelníkem popírajícím zákony hmoty? Pro Santiniho bylo stavebními prvky mnoho nehmotného, kupříkladu světlo. Architekturou v Plasech světlo proniká, světlo tu nečekaně vyzařuje, tryská z nedefinovatelných zdrojů, modeluje naše představy a vzápětí je mění. Světlo je tu příčinou duchovní dynamiky. Světlo v Santiniho zasvěcených stavbách vytváří ojedinělý vlastní prostor a také naši iluzi. Hmotné a nehmotné se tu objímá v mystickém sňatku. V Plasích by měli průvodci turistům opakovat citát Roberta Fludda, nejvýznamnějšího rosenkruciánského filozofa a myslitele:
"Mojžíš, Platón i Hermes se všichni shodují, nazývajíce první akt stvoření světlem. Toto světlo - ani nestvořené, ani stvořené - je inteligencí andělů, oživující ctností nebes racionální duši v člověku..."
Zajímavý, patrně více než jen zajímavý, je fakt, že voda byla vnímána jako tekutý protějšek světla. Světlo je od nejstarších dob vnímáno jako projevení božství, jako univerzální princip, Logos. Jestliže voda symbolizuje pozemské a univerzální lůno, pak světlo je symbolem kosmickým. Tak bylo vnímáno ve všech civilizacích. V křesťanství je Kristus "světlem světa."
V Plasích bychom tedy mohli rozluštit základní tajemný vzkaz, jenž tu byl uschován ve velkolepé architektuře. Je obsažen v rovnoramenném trojúhelníku. Jeho jednu část tvoří horizontála. Tak bývá znázorňována od pravěku voda. Její hladina je všeobsáhlým horizontem pozemské existence. Dvě šikmé strany symbolizují světlo, jeho paprsky. Protnutí paprsků, vrchol trojúhelníku, by mohlo znamenat ducha. Tedy voda, světlo a duch. Ten bývá symbolizován vrcholem. V nejvyšším bodě stavební realizace v Plasích není kupodivu kříž, ale Mojžíšův symbol hole s hadem, to může znamenat cosi zásadního... Snaha po neobvyklém definování posvátného místa v Plasích by měla sloužit k tomu, aby si návštěvník uvědomil, co se nepíše v běžných turistických průvodcích. Tedy duchovní hodnotu místa, v němž se ocitl. Tradici duchovních principů, které s místem souvisejí a která jsou důležitější než materiální ohledání či nudná časová zařazení jednotlivých událostí.
Bylo již naznačeno, že spirituální energie v Plasích nepodléhá nepřízni času, který tu vše hmotné značně negativně poznamenal. Devastovat ducha jednotlivého místa je totiž složitější a možná i nerealizovatelné. Příkladem by mohla být královská kaple, která byla součástí dnes již neexistující budovy sloužící jako obydlí českých králů. Patří k nejstarším stavbám, byla postavena patrně ještě před rokem 1265. Přežila mnohé a naposledy díky tomu, že ji architekt J. B. Mathey v 17. století pietně začlenil do stavby klášterní sýpky. Neobvykle tak spojil starou architekturu s novou, dokonce velice světskou. Spojit staré s novým však patří k základnímu principu budování duchovních tradic, které se nesmějí stát čímsi mrtvým, muzeálním. Chceme-li hovořit o navázání na duchovní tradice, musíme se vrátit do nedávných dnů. Do kláštera opuštěného armádou se začal vracet duchovní svět. Tehdy vznikl pozoruhodný projekt, jak oživit vnitřní sílu poškozené architektury, jak oživit jejího ducha a využít energii mimořádné Santiniho stavby. Oživit a pokračovat. Převzít pochodeň jen zdánlivě uhaslou. Uvědomit si, že stavba je, stejně jako každé stvoření, neustále probíhajícím procesem. A tak se v klášterních prostorách začala konat symposia současného umění a velkorysý mezinárodní projekt velkoformátové malby inspirované odkazem sv. Jana Nepomuckého. Prostě stavět světlem se vyplatí. Znova a znova...
