Stavět na vodě...
Člověk se snaží budovat na pevných základech. Ty přece rozhodují o trvání, a o kvalitě. Takže nejprve kámen, nyní železobeton. Stále pevnější základy staveb však v současnosti kontrastují s nepříliš pevnými základy našeho bytí. Podívejme se na jednu podivuhodnou stavbu, nikoli symbol, jak by se mohlo zdát, která je postavena na čemsi naprosto nepevném, tedy na vodě. Postavit monumentální stavbu na vodě není jen důkazem neobyčejné řemeslné obratnosti našich předků, ale spíše příkladem zázraku, v němž duchovní popírá vše hmotné. Ovšem za spoluúčastí lidské dovednosti. To vše začínáme chápat, navštívíme-li bývalý cisterciácký klášter v Plasích.
Klášter Plasy, tak jako každé duchovní centrum a posvátné místo, má nejen svou vlastní historii úzce související s dějinami střední Evropy, ale také až zázračně se obnovující duchovní působení. Jako by se tu stále začínalo znova! Jako by žádná likvidace, byť sebekrutější, tady neznamenala žádné konečné řešení. Jako by jednou vybrané a posvěcené místo nikdy neztratilo svou tajemnou energii a inspiraci. Jako kdyby stavba, nutně podléhající destrukci nepřízně a času, vše překonala svou energeticky silnou spiritualitou.
Říká se tomu genius loci. Racionálně tento složitý jev vysvětlit nedokážeme. To proto tu má tak neomezený prostor umění. To je velice důležité poznání, které má pro místa duchovní koncentrace zásadní význam. Jsou totiž svědectvím o nezničitelnosti duchovních hodnot a právě to by mohlo být pro každou dobu, i tu naši, až k uzoufání neduchovní, významnou nadějí.
Každé duchovní centrum má svou tradici. Své kořeny. Své tajemné základy, na kterých lze znovu a znovu stavět. Tyto základy nesouvisejí ani s řemeslnou praxí, ani s ornamentálními výpočty statiků. Rozhodnutí padlo roku 1144, kdy král Vladislav II. zakládá na řece Střele, patrně v naprosté pustině, cisterciácký klášter. V něm se v harmonické syntéze prolíná hmotné s duchovním, inspirováno jedinečně prostým návodem svatého Benedikta - Ora et labora.
Modli se a pracuj. Asketická, a jistě velice vyčerpávající a nepohodlná výzva, doslova dobyla tehdejší křesťanský svět. V době smrti svatého Benedikta měl cisterciácký řád již 350 klášterů! Byl to zázrak? Spíše skutečnost. Takto byly zbudovány duchovní základy Evropy a mohlo se na nich stavět. Pokračovat. Budovat. Hmotné i nehmotné. Měl by to být nikdy neukončený proces. Tak jako každé skutečné tvoření.
Cisterciácké kláštery byly budovány na vodě a voda se stala součástí jejich posvátného působení. Proč? Jistě v tom hrála roli křesťanská symbolika křtu, v němž voda hraje zásadní roli - "...nenarodí - li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího", definuje evangelista Jan. Voda je vnímána jako symbol obnovy, očisty, posvěcení, prostě pramene života. Vodní zřídlo se stává obrazem Krista jako jediného pramene života a ztělesňuje také Pannu Marii, Matku Boží, která je, tak jako voda, lůnem nejvyššího stvoření. Ale symbolika vody je daleko starší, dalo by se říci, že je součástí nejstarších mytologických vrstev. Voda byla symbolem Velké Matky a byla vždy spojována s ženským principem, s jakýmsi univerzálním lůnem. Tady je zřejmé, jak křesťanství v sobě tyto nejstarší mytologické vrstvy logicky obsahuje a rozvíjí je do nových mystických spojení. Ve většině náboženství ponoření do vody znamená návrat do původního stavu čistoty, odumření starému životu a znovuzrození do nového života. Stavět na vodě je sice poněkud nepraktické, ale moudré. Na kamenné desce, těsně nad vodní hladinou, která je součástí základů stavby, najde pozorný návštěvník zvláštní nápis : Bez vody se tato stavba zřítí...
Tato vyloženě esoterní definice tu byla naplněna ve zcela materialistické rovině. Kdyby voda vyschla, dřevěné piloty by se rozpadly a stavba by se zhroutila. Propadla by se sama do sebe. Ale i po třech stoletích hladina neklesá. Několik tisíc dubových pilot, na jejichž pomyslných ramenech stavba spočívá, je uloženo ve vlídném objetí vody, která zázračné obnovuje jejich jen těžko odhadnutelnou sílu. A také vtisknutou vůli stavbu povznášet. Stavět na vodě se zdá nemožné. Právě v tomto paradoxu tkví poselství, v jiné rovině obsažené ve křtu. S ním stavba křesťanského posvátného místa vždy souvisí. Voda tu sice do jisté míry plní své fyzikální zákony, ale její přítomnost tu zřetelně cítíme i v jiné rovině. Tou je opakované zrození. Iniciace. V 18. století byla v Plasích vyprojektována mohutná stavba nového kláštera, opět doslova na vodě. Iracionální definování posvátnosti tu bylo zmaterializováno. Dějiny kláštera byly dramatické. Zdá se, že osudy posvátných míst si nelibují v poklidném přežívání. Aby se mohlo stále budovat, musí se bořit. Často bez milosti. A snad proto husité významný klášter zcela zničili. Měli k tomu své důvody, zejména ideologické Po dalším znovuvybudování bylo posvátné místo v Plasích v třicetileté válce opět zpustošeno, ale my již víme, že voda je zázračnou iniciátorkou znovuzrození. Tak se to ještě několikrát zopakuje. Na konci 18. století je klášter zrušen, v devatenáctém století tu proběhne náročná devastace za knížete Metternicha, který k ní měl důvody jen zcela zištné a cynické. Ve dvacátém století se na zmaru výrazně podepíše totalitní komunistický režim, jemuž bylo vše duchovní cizí a nepřátelské. Ale víme, že ani v této době vody v základech neklesly ani o centimetr a stavba se dál, navzdory všem násilníkům, vypíná k nebesům.
