Už jako dítě jsem při výpravě za dobrodružstvím nepotřeboval vydávat se někam na kraj světa či na jeho opačný konec. Jednou, když jsme se jako obvykle po škole s klukama rvali v bývalé klášterní zahradě, o kterou se nikdo nestaral a která byla tak zarostlá, až Bůh bránil, jsem po obdržení rány do brady, které se odjakživa říkalo levopravý hák, zůstal ležet v trávě delší chvilku, než bylo obvyklé. Soupeř si mé povalování vysvětlil jako vítězství a přestal se o mě starat. A já zas o něj. Mezi travními stonky, které rostly jeden přes druhý a dosahovaly někdy až do půli pasu, jsem náhle objevil svět, o kterém jsem do té doby neměl nejmenšího tušení. "Takhle asi vypadá džungle," říkal jsem si v duchu a ještě jsem zaslechl, jak odcházející kluci povídají něco o srabu srabáckém, kterej nic nevydrží a hned se kácí.
Normálně bych se býval asi zvedl a pádil za nimi, abych jim ručně vysvětlil, že já se tedy rozhodně nějaké jejich ranky, toho směšného polechtání pěstičkou, nezaleknu, ale údiv nad tím, co se náhle začalo odehrávat před mýma očima mezi přehuštěnými travními stonky, kousek od přerostlé jabloně, části kdysi bohatého ovocného sadu, mě držel při zemi a nutil, abych se trávě díval pod sukně a kam šlape.
Bylo tu živo jak na Václaváku. Ovlivněn Ferdou Mravencem Ondřeje Sekory jsem si sem při pohledu na hmyzí pobíhání a hemžení hned dosazoval vyčtené příběhy. Mezi lístky čtyřlístku, který byl ve skutečnosti třílistý. Kamsi k heřmánku a kusu přerůstajícího mechu. Do květu divokého jetele. "Ten blbec tam furt leží," zaslechl jsem zdálky, "asi zmagořil." Kluci už byli na kraji ovocného sadu a pouštěli se zvolna po svahu na cestu vedoucí ven z kláštera na silnici ke škole.
Od té doby jsem poněkud povyrostl. Nápad pozorovat svět od kořínků přerostlé trávy mě pozvolna přecházel. Ne, že bych sebou do trávy nerad praštil. Naopak. Nemusím pro to dostat ani pravolevý hák, abych se rozvaloval po zemi. Ostatně, kde je konec kluků! Bývalá klášterní zahrada včetně ovocného sadu patří zas zpátky klášteru. Bratří benediktini trávu pravidelně sečou a jít se porvat na ten upravený pažit není zdaleka taková radost.
Přerostlé trávy je ale habaděj jinde. Stačí si vyrazit kamkoli, a luk, kde se lze ponořit do houštiny přerostlých stvolů a pozorovat hmyzí hemžení najdete požehnaně.
Přesto pochybuji, zda by ještě dnes básník napsal, že "ji potkal v lukách". Dostat se dnes na luka, není jen tak. Musíte nejprve překonat široký pás velkoryse rozrostlých kopřiv. Vyběhnou vám v ústrety, jakoby to měly být ony, které básník "potkával v lukách".
Na kopřivy mám takový grif. Nohou, jejíž chodidlo držím rovnoběžně se zemí, udělám oblouček. Díky němu a hraně chodidla položím k zemi několik kopřivových stvolů, aniž jim dám šanci mě popálit. Pak totéž udělám druhou nohou, opačným směrem. Střídavě obloučky pronikám kopřivovým pásem s nadějí, že se nakonec ocitnu uprostřed louky, abych potkal básníka, jako on "ji uprostřed luk" potkává. Většinou to ale bývá tak, že básník vzdychá kdesi v nedohlednu a pás kopřiv zabírá celou louku.
Někdy mám přesto štěstí. Pás skončí a začne se objevovat tráva, která mi sahá do pasu. Jsem u cíle. Dobrodružství může začít. Lehnu si do trávy a pozoruju ten svět, ten malinkatý velký svět, plný příběhů, nadějí a tragédií. Pracovití mravenci se pachtí všemi směry a já věřím, že každý z těch směrů má svůj význam a opodstatnění. Občas se z díry mezi kořeny vynoří čmelák, zabzučí a odletí směrem, kde kvete divoký jetel. Čekám na hovnivála, abych se potěšil jeho kuličkou. Místo něj dostanu kousanec od věčně hladového hovada.
"Člověče," říká mi moje žena, když se večer v koupelně hotovím, že se převléknu do spacího a chystám se do hajan, "vždyť ty máš tady klíště." A ukáže mi na břicho, kamsi pod pupek. Otevře skříňku, z níž vyndá takovej ten ženskej vercajk a vytáhne z něj pinzetu. "Ukaž," řekne a gestem naznačí, že "ukaž" znamená, abych se předvedl v celé kráse. Třeba to zakousnuté klíště má někde na mě ještě kámoše nebo bratříčka. A mělo! V podpaždí.
Nedávno se můj soused, který našel na sobě také páreček těchto podařených chlapíků, vydal s nimi k doktorce. Pochválila ho, že volil cestu přímo k ní. "Nikdy nic nenechávejte náhodě," říkala, když obhlížela zakousnutou dvojičku, a dodala: "To víte, že je každé třetí nakažené?" Můj soused zavrtěl hlavou, že to tedy nevěděl a zaradoval se: "Tak to mám kliku, že jsem si přinesl jen dvě, a ne tři!" Paní doktorka sousedovým výkladem statistiky byla tak zaskočena, že se jí už první klíště podařilo přetrhnout tak nešťastně, že si na zbytek musela vzít skalpel.
Ještě, že se dnes v poezii už lyrika nenosí a že je dnešní poezie daleko civilnější, než kdy bývala. Do luk chodí s pevnou obuví anebo alespoň v holínkách. Ostatně nic jiného jí nezbývá. Je ale vzdělanější. Zná taková slova jako borelióza nebo encefalitida. Lehá si do trávy a uvelebuje se v náruči rozkvetlé louky a trávě se dívá po sukně jen tehdy, chce-li si vyzkoušet dnes snad nejnapínavější adrenalinový sport. Chytání nakažených klíšťat.
Potkat básníka, jak si pochvaluje, jak "ji potkal v lukách", je přesto stále větší vzácností. A pokud ho přesto potkáte, zjistíte, ač použil moji osvědčenou metodu protilehlých oblouků v zápase s přesilou kopřiv, je pomalu až ke krku popálen, pokousán od hovad, a nedal-li si přesto pokoj a ulehl mezi stonky přerostlé trávy, může mluvit o štěstí, že si ho vyhlédla jen dvojička potměšilých klíšťat.
Až každé třetí totiž zná latinsky a je potvora nakažené.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
