Abbé označil koupel za vlahou - dodáváme si kuráže citací klasika, vždy když se noříme do studené vody. Toto léto je k plavcům však velice milosrdné a voda ve všech našich rybnících, jezerech ba i řekách je více než vlahá, leckde i dosti teplá. A přesto mistr Důra by se svou skromnou plovárnou na Orši nejspíše zkrachoval. A ani by to nebylo v důsledku krize, vždyť tuzemská plovárna patří mezi naše nejskromnější letní atrakce. Asi je to tím, že doba "je nějak jinde", ale já však nevím, kde.
Na to se snažím přijít dívaje se z okna posázavského pacifiku, jehož vagóny se starobyle kymácejí na kolejích. Očekáváme, že v Bráníku postaru přistoupí trampové s kytarami a liščím ohonem za kloboukem, do skřípění vlaku se vmísí Ruty šuty Arizona, Texas nebo Ascalona. Ale přistoupí jen několik obyčejných lidí, kteří jedou z práce, jen starci postaru vezou si na chatu ve svazku několik prkýnek. Tam, kde na vltavské navigaci cikáni kdysi rozdělávali ohně a na šňůry věšeli prádlo, jedou po asfaltové stezce na Zbraslav mladíci a slečny na "inlajnových" kolečkových bruslích skoro rychleji než vlak. Pohled na druhou stranu je trochu hrůzný, obří ocelové klepeto trhá betonové zdivo bývalé Orionky, z betonu divoce vlaje přervaná armatura.
Přemýšlím, kam se doba posunula a koho budu volit. Stran není mnoho, a těch volitelných stále méně.
Hodně lidí vystupuje už ve Vraném, kde chvíli čekáme na protijedoucí vlak a také tu stojí motorák směrem na Dobříš. Výpravčí má náhle frmol - všechny tři vlaky vypouští v jedné minutě. Drátovody k návěstidlům podél trati se chvějí. Sice žijeme v husté komunikační síti, ale stejně jako by každý v jiném světě. Nejvíce je to vidět na politice, jíž já už, ačkoliv jsem ji dříve i veřejně komentovával, nerozumím.
Vlak se noří do tunelu. Sotvaže vyjede, už je tunel další. Starý pán s prkýnky by rád vystoupil, ale po zastávce Libřice, odkud se chodívalo na Oleško, zůstala jen bouda a vlak metelí dál. Musí až do Davle. Stejně jako tento muž s prkýnky mám pocit, že politici čím mocněji se tváří a chovají, tím méně toho mohou zaručit. Vznikají v důsledku voleb. Jednají v důsledku příčin, na něž nemají vliv. V tom jsme si možná rovni. I my máme pocit, že se musíme zařídit sami pro sebe. Někdo si připravuje políčko pro brambory, jiný se holt snaží urvat, co se dá.
V Davli vystupujeme. Před nádražní hospůdkou sedí u starého stolu několik starších lidí, brýlatý muž zpívá Ascalonu, přátelsky na nás pomrkávají a pletou sloky. Opodál je opuštěná vila s vysokým plotem proti žirafám a za ním soutok temné Vltavy se světlejší a kalnější Sázavou.
Abbé označil koupel za vlahou - a už plaveme. Ale abychom se dostali Sázavou proti proudu, jak původně chceme, potřebovali bychom šroub nebo kolesa. A tak měníme směr k Vltavě, což takhle doplavat na ostrov svatý Kilián. To ale žádné kafe není, divil by se Abbé, Vltava v těch místech je vinou či jenom v důsledku Štěchovické přehrady tak studená a jako by i mrtvá, že se honem vracíme do kalného proudu milé Sázavy. O břicho otře se ryba, na kterou na břehu bezmocně čeká rybář.
Bezmoc politiky vidím v tom, že ani naši sociální demokraté nemají sociální program, ohledy a chování. Všichni se docela snadno shodli, že krizi zaplatí lid obecný. Ta krize je zatím tak malá, že jenom někdo, hlavně nezaměstnaní, nesou její faktické existenční důsledky. Pro ně je to krize velká, a jich se také nejvíce tkne následné zvyšování daní.
Kromě nás a kachen však v Sázavě neplave nikdo. Na břehu je stlučen z prken a staré maringotky jakýsi bufet, pod jehož útulným baldachýnem několik davelských námořníků pije své rumy. Rozcuchané vlasy, široká, nebezpečně klátivá chůze, pruhovaná, vytahaná trička. Jeden z nich dokonce vlastní malý parníček, jehož kotel u břehu oddechuje skutečnou páru. Sám si ho sestrojil! Druhý má opodál pod vrbou jakousi boudu, také si ji sám sestrojil, z níž vytahuje knížky, jako by detektivky. Třetí se nás ostře ptá, odkud jsme a co tu pohledáváme. "Přijeli jsme z Prahy si po práci zaplavat," popravdě odpovídáme. "To já z Prahy chodím pěšky a tady pak zakotvím, protože zítra bude guláš." Nestarý námořník mající vráskami rozbrázděné tváře nemluví z cesty, v bufetu se vskutku krájí maso a loupe se vědro cibule. Kolem nohou se nám motá pes a dítě paní námořníkové, která shání petrolej. Povídáme si o vodě, o tom, jak nakládat houby, aby chutnaly jako matesy, ba lépe. Také o krizi si chvíli povídáme. A tu ten druhý námořník, co si čte, náhle pozdvihá hlas: "A víte, jak to je? Nevíte! - Jako měl kníže Václav svého Podivena, tak má Topolánek věrného Dalíka. Pojď sem, Broku, a neotravuj!" a námořník zase sklonil hlavu nad Případ nevěrné milenky. "Těším se, až skončí vedra a začnou růst houby," pokračuje ten námořník, co přišel z Podskalí pěšky. Dopíjíme fernet, aby nám neujel poslední vlak na Prahu.
Vagón se kymácí pod temnou srpnovou oblohou, dědek na sedadle podřimuje. A zítra zase do práce.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
