"Drahomíra a její synové", hra Josefa Kajetána Tyla to byla, která mě jako dítě formovala. Seděl jsem tehdy počátkem 60. let v přízemí Národního divadla, a přestože se mnou pomalinku začala cloumat puberta, nedutal jsem a soustředěně sledoval děj obrozeneckého thrilleru, ve kterém slovanské dobro musí zvítězit na německým uchvatitelstvím. Drahomíře, matce Václava, z mého tehdejšího pohledu, hlavně Boleslava jsem držel palce, a její tchyni, Boleslavovu a Václavovu babičku Ludmilu jsem nelibě sledoval, jak rádoby dobrotou chtěla spasit svět a český národ k tomu tam, kde se má přece vzít meč a sekat a sekat a sekat...
Její zavraždění, které možná z divadelního hlediska nebylo dvakrát zdařilé, jsem v této souvislosti chápal jako jistou nepříjemnost, avšak jako nezbytnou, pokud se má vývoj brát k žádoucímu, tedy dobrému konci. Vyvrcholení hry, likvidaci mnichovana Václava jsem považoval za potřebnou katarzi, která nakonec otevřela možnost, aby se hrdý český národ nepoddal a dal najevo svoji svrchovanost a svébytnost.
Paní učitelka, přesněji řečeno v té době, soudružka učitelka nám potom ve škole napínavý Tylův děj doplnila několika fakty či sděleními, která se za fakta vydávala. Čest národa byla zachráněna, na knížecí stolec nastoupil bratr Boleslav a nedlouho potom byl tímže německým císařem, se kterým se Václav chtěl dohodnout, slavně poražen a donucen k témuž, co Václav zamýšlel přijmout bez většího zdráhání.
Cítil jsem jakýsi rozpor v tom, co jsem slyšel jak na jevišti, tak potom ve škole od soudružky učitelky. Kdybych býval neměl jiné starosti - kluci mě konečně naučili, jak se vyrábí prak a jak se z něho střílí - tak bych se asi býval zeptal, proč Václav musel zemřít, aby se Boleslav nakonec stejně poddal a zavázal se německému císaři k vazalství. Co je vazalství, jsem se tehdy nedozvěděl. Myslel jsem si jednoduše , že to bylo něco jako okupace nebo tak nějak. Moc mě to ale netrápilo. Daleko víc mě trápilo, že stále ještě prakem nedovedu sestřelit skleničku od hořčice třicet kroků vzdálenou.
Až mnohem později jsem se dozvěděl, že se vlastně pořádně o té době nic neví. Jen jedno se vědělo určitě. Alespoň soudě podle historika Josefa Pekaře. Ve své přednášce o svatém Václavu upozorňoval, že Václav rozhodně nebyl tím, jak ho potupně líčí Tyl ve své hře. Nepochybně byl i on hrdým knížetem a statečným vojákem stejně jako jeho bratr Boleslav. Dokládal to pověstí, která Čechy v té době předcházela a která tvrdila, že jde o srdnaté a sršaté bojovníky, kteří se nezaleknou ani přesily. Je pravda, že ani Pekař neměl po ruce přesvědčivá fakta a prameny, kterými by svá tvrzení a představy o té době nevyvratitelně prokázal. Jediným zdrojem mu byla Kristiánova kronika, tedy zdroj z hlediska moderní historiografie poněkud pochybný. Posláním kronikářů té doby nebylo děje zaznamenávat tak, jak se opravdu odehrály, ale tak, jak se měly podle tehdejších obecně platných představ odehrát. Neznamená to, že by lhali, že by si vymýšleli. Kdybyste je z toho i nakrásně obvinili, nerozuměli by vám. Neporozumíme jim ale ani my, když je z něčeho takového začneme obviňovat. Jejich svět byl jednoduše jiný, než jak by měl být podle nás zobrazován, a legendy, které stvářeli, byly ve skutečnosti pravdivým odrazem jejich vnímání skutečnosti a dějů minulých. Nakonec ruku na srdce - opravdu je vždy tak důležité, abychom věci, které tvoří naši minulost, znali tak, jak opravdu byly, a ne tak, jak se dostaly do vyprávění "starců", jak píše jiný kronikář, vyšehradský kanovník Kosmas? A je vůbec v našich silách věci takto poznat? Není naše poznání jen jakýmsi neustále zpřesňujícím se procesem, díky kterému do původní legendy vnášíme tu méně, tu více prvků pravdivosti, aniž máme šanci dobrat se pravdy úplně?
Konečně Tylova hra o Drahomíře a jejích synech je jen jiná legenda, než ta, která spoluurčovala naše vnímání dějin a která už nedlouho po smrti Václavově nesla přízvisko svatováclavská.
Co jsem se tedy vlastně od soudružky učitelky po tom, co nás vzala na dopolední představení v Národním divadle pro školní mládež, dozvěděl? Jen jinou legendu, přizpůsobenou době, do níž jsem se narodil a ve které jsem vyrůstal. Legendu, která měla přehlušit to podstatné z legendy svatováclavské, a přesvědčit nepopsané dětské duše, že dobře bude jen tehdy, přilneme-li upřímně a bez výhrad ke slovanskému dubisku.
Spor se přitom mezi oběma bratry vedl o to, do jaké míry se staneme součástí západní kultury, která přirozeně vyžadovala respekt k určitým pravidlům hry - mezi ně neodmyslitelně patřila křesťanská nauka a v neposlední řadě systém správy zemí na principu vazalském - anebo naopak zda nezůstaneme dál zdivočelými barbary. Tak jsem rozuměl profesoru Pekařovi a jeho přednášce.
Václav podle něj jednoduše nebyl o nic méně statečný a srdnatý než jeho bratr.Rozhodně nebyl knihomol a mnišská nátura, jak mu podsouvá Tyl. Boleslavovi se ostatně dostalo stejné křesťanské výchovy. I když ani Pekař pro to nemohl nabídnout důkaz, přesto jsem mu uvěřil. Posloužil mi výkladem jmen, které tehdy na knížecím dvoře převládaly a které vyjadřovaly přání rodičů, kudy se mají ubírat životní cesty urozeného novorozeněte. Václav, přesněji Věnceslav a Boleslav podle něj jsou vlastně dvě stejná jména, i když jinak znějí. Obě znamenají "více slávy". Tak nepochybně oba princové byli vedeni k tomu, aby svůj životní příběh pokryli co možná největší slávou. Kde jinde v té době než na poli válečném.
Mojí babičku, která osiřela v pěti letech, pokřtila maminka na Věnceslavu. Že by jí přála také více slávy? Její strýc ji nechal dochodit pět tříd obecné školy a pak musela na jeho statku dřít do úmoru. To je nějaká sláva?! Ostatně babičce říkali: "Vendulo!".
Ale kdoví? Třeba se i její jméno naplnilo. Copak bych o ní jinak tak často psal?
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
