Češi nyní holdují luxusním autům
ilustrační foto
Má-li člověk možnosti, peníze a moc, nakonec dokáže vydělat i na rozpočtových škrtech, úspornosti, omezeních, ba i bídě. Když jedni chudnou, jiní z toho bohatnou, příkladem budiž rozdělování odměn těm, kteří dokážou jiné propustit. Kdo koho propouští, je jasné – vlivní nevlivné, mocnější se zbavují bezbrannějších. Každý ekonom potvrdí, že nejvíce lze uspořit právě na zaměstnancích: a to nejen mzdy, ale také odvody. Naopak vytvořit pracovní místo je nejisté a nákladné i v časech ekonomicky příznivějších, než jsou tyto. Proto by každý, kdo o tom může rozhodovat, měl odměny naopak udělovat těm, kdo mají schopnost společensky prospěšná pracovní místa vytvářet – takoví lidé si zaslouží uznání.
Úsporné programy by měly vést zejména k proměně neužitečných peněz na užitečné. Posud mám dojem, že se děje spíše opak, a jedna hýřivost se pouze transformuje do jiné: Co je to za šetření, které vyvolává nutnost nejen dostavět v Temelíně dva jaderné reaktory a obnovit těžbu uranu, ale také prolomit těžební limity, a kvůli těžbě hnědého uhlí – užitku toliko krátkodobého – zlikvidovat hodnoty podstatnější a trvalejší, jako je například Horní Jiřetín? Nový předseda dozorčí rady teplárenského sdružení Mirek Topolánek dokonce prohlásil, že bez prolomení těžebních limitů se nám prý zbortí celé teplárenství. Podobně lze říci, pokud už to někdo neřekl, že neobnovíme-li nákladnou těžbu uranové rudy, zbortí se celá energetika. Co je to za úsporný režim, který více spotřebuje, než vydá, neboli vytvoří?
Zdá se mi, že mnohá úsporná opatření nevedou k ozdravění ekonomiky, nýbrž k jejímu umrtvení, protože škrty se vedou na nepravých místech. Škrtá se zejména v rozpočtových kapitolách, které se týkají výkonu – ať již administrativního, intelektuálního nebo výrobního. Svéhlavá nutnost škrtů pudí vrchnost dělat je za každou cenu, a zejména tam, kde se to vrchnosti bude co nejméně týkat. Škrty jsou vždy delegovány směrem dolů. Neuplatňují se na nákupech luxusních vozů, ale na nákupu pracovních rukavic, košťat, počtu referentských míst, vědeckých pracovníků atd. Je potvrzeno i statisticky: zatímco počet prodaných levnějších automobilů klesl, prodej luxusních vozů vzrostl. (Ministr financí by mylně dovodil, že lid konečně začal upřednostňovat kvalitu před kvantitou.) Třeba to naši ministři-úsporáři myslí i dobře, ale jejich bázlivě loajální podřízení jaksi instinktivně namíří škrty proti lidu, jehož obtížně formulovatelná nevole nikoho z mocných neohrožuje. Ať lid běduje, ať spílá, ať třeba hrozí ministrům do oken, tenhle soubor našich úředních opatření je přeci výsledek té vaší revoluce, vy!
Program vytváří vláda, konkrétní poměry pak nastolují ministerští a jiní vysocí úředníci. Vláda rozhodla, že národní parky dostanou z rozpočtu až o polovinu méně peněz. To je pochopitelně mrzuté. Dříve, než se nad možnými (či nemožnými) úsporami mohl někdo seriózně zamyslet, v národních parcích měli jasno, cituji: „Na škrty nejvíce doplatí turisté. Správy parků totiž pravidelně budují naučné stezky, odpočívadla či rozhledny. Třeba i atraktivní cesta z Obřího dolu na Sněžku je prací zaměstnanců Krkonošského národního parku. A na to teď nezbude.“ Konec citátu. Opět příklad toho, jak se škrty delegují ze Sněžky obrovsky dolů, aby se dotkly co největšího počtu lidí.
Snad je v tom populistické doufání, že nyní my, co čas od času lezeme s chlebníkem na nějakou horu, se srotíme před Strakovkou a budeme vládě hrozit holemi obitými štítky. Ano, nám v pohorkách je třeba ukázat, jak nám vláda škodí. Vlivem svého strachu zbabělý manažer nás žene proti vládě, místo aby sám vrchnosti věcně zdůvodnil, proč je zrubaný rozpočet pro národní parky nepřijatelný. Výsledky takové úřednické normalizační přikrčenosti jsou jasné: my, turisté, u Strakovky nic nezmůžeme, takže národní parky tedy vskutku ušetří na tom, co slouží lidem a co dělají nerady (přístřešky – to je namáhavá práce pilou a sekerou, zlé povětrnostní vlivy, do hospody daleko), takže na konci roku budou si moci z úspor v terénní práci pořídit výkonnější „nissany“ a parkoviště před sídlem podniku vyložit novou zámkovou dlažbou. Princip je stále stejný – pro manažery nejsou prioritou přístřešky a schůdné trasy pro lidi, ale vybavenost jejich pracoviště včetně inovovaných metodik řízení a kontrolních systémů na správný odvod DPH. Škrty se často stávají záminkou, jak se zbavit toho, co nás tíží (včetně méně přizpůsobivých kolegů), co je pracné, ale o to užitečnější, a svinout se do institucionálního pohodlí. Vím, že co říkám, je vůči národním parkům asi nespravedlivé; berme to jenom jako častý model chování určitých institucí a podniků.
Nejsem ekonom, takže neumím vystihnout, jak škrty v rozpočtu mohou být pro určitý „segment společnosti“ (ošklivý výraz) vlastně zdrojem blahobytu. Postačí, když se provedou pouze v určitých rozpočtových kapitolách, zato s dvojnásobným, tedy v podstatě zkázonosným účinkem, na němž se pak demonstruje všeobecná bída Takovým oslabením veřejného prostoru posílíme svůj vliv, svou moc, své pozice, takže sami máme lepší možnost se zajistit proti nepřízni, kterou vyvoláváme. Z krizového vývoje máme osobní prospěch. Takže novinový titulek i v době hospodářského útlumu a všeobecného propouštění vskutku může znít „Češi nyní holdují luxusním autům“.
