4. března  2012 v 23:50  rubrika: Slovo na příští týden

Církev v tradici císaře Josefa II.

Libyně - kostel po rekonstrukci - Foto: Richard Kant

Libyně - kostel po rekonstrukciFoto: Richard Kant

Církvi (myšlena ponejvíce ta římskokatolická) se nyní v souvislosti s restitucemi majetku vyčítá, že se chová, jako by měla veřejnoprávní statut a nárok na soukromoprávní vlastnictví majetku, který nikdy nevlastnila; jenž od dob Josefa II. nanejvýš toliko spravovala. Směla ho však spravovat k obrazu a užitku svému – vždyť možná ani nevěděla, že jí nepatří. Jinak řečeno starala se o ten majetek, jako by jí patřil.

Nevíme, kolik si na tom cizím majetku nahrabala, víme jen, že s ním hospodařila lépe, než později činil stát, když ji od toho odehnal. Nyní se obáváme, co se stane například s blokovanými pozemky, na něž si kromě církve činí nárok i obce. Zdá se nám, že církev nebude na tomto majetku hospodařit, nebude zakládat rybníkářská a lesnická učiliště, ale bohapustě ho prodá.  

Co by s ním ale udělala obec? Ta by založila učiliště a hospodařila na něm? Také by ho prodala a výnosy utratila nejspíš na zimní posyp ulic a chodníků, na svit veřejného osvětlení. Tak by výnosy zmizely klidně i v jediném ročním rozpočtu.  

Ovšem kdyby něco takového udělala církev, je to hodno odsouzení; rozhodne-li o tom zastupitelstvo, je to v pořádku. Že společnost po církvi žádá vyšší úmysly než po sobě, je pro církev dobrou zprávou, přestože lidé si o ní vskutku nedělají iluzí.  

Společnost sice na jedné straně chce, aby církev a stát byly odloučeny, ale na druhé straně počítá s tím, že církev bude určité funkce veřejné správy dále plnit. Především je to starost o kostely jako potěšlivý a oku lahodící odkaz z dob, kdy církev a stát byly jedno tělo. Přitom ani ten kostel přečasto nepatří církvi, ale už od dob osvíceného Josefa II. kostel zpravidla patří přímo kostelu.  

Josef II., který nechával na venkově svatostánky také stavět, aby nikdo neměl do kostela dále než hodinu chůze, tak zajistil, jednak aby církev si nemohla kostely přisvojovat (a třeba je vykrádat a vypuzovat z nich lidi), a jednak aby měly svého patrona (obyčejně místního šlechtice, panovníka) a širokou obec přispěvatelů na údržbu i zvelebování, kteří tak měli jistotu, že co činí pro kostel, činí pro sebe. Josef vlastně svěřil kostely do veřejné správy.  

Patrně už od těch dob lidé, i když do kostela třebas ani nechodí, ho považují za svůj – za svou dominantu v obci, historii, architekturu a malebnou součást krajiny, kterou se vždy skví obecní pohlednice, vepisuje se do všech turistických průvodců a stává se cílem vlastivědných výletů.  

Po roce 1948 převzal starost o kostely stát. Jak se o ně staral, netřeba popisovat. Sounáležitost společnosti s veřejným prostorem kostelů, určených k bohoslužebným úkonům, byla potlačena, církev nesla za kostely plnou odpovědnost, aniž by o nich mohla rozhodovat.  

Libyně - opravy gotického kostela - Foto: Richard Kant

Libyně - opravy gotického kostelaFoto: Richard Kant

Po převratu v roce 1989 si Římskokatolická církev takříkajíc naběhla. Pan kardinál Tomášek měl už příliš třaslavý hlas na to, aby mohl hřímat – ty stovky zanedbaných kostelů (zejména v pohraničí) se středověkou historií jsou vaše, lidé zlatí! A to už od dob Josefa II.! Tak honem montérky na sebe a do díla! Teď už vás za práci na kostele nikdo perzekvovat nebude.  

Jenže v té době si kostely už každý spojoval s církví a ve většině případů také církev byla jediná, kdo se k jejich zuboženému stavu hlásil. Nejprve látala střechy a protézovala shnilé krovy, žádala o dotace a součinnost památkářů, aktivizovala donátory, dobrovolníky, organizovala brigády. Zachraňovala i ty vzácné kostely, které pro liturgické účely ve vylidněné krajině sama nepotřebovala. (Mnohde se k záchranným snahám připojila i různá občanská sdružení, výjimečně se našly i odvážné obce, které opuštěný kostel převzaly do své péče.)  

Libyně - kostel byl v dezolátním stavu - Foto: Richard Kant

Libyně - kostel byl v dezolátním stavuFoto: Richard Kant

Stovky a tisíce hodin dobrovolnické práce, jinými slovy správou sakrálního veřejného majetku církev probendila své milostivé roky v době, kdy státní instituce zabíraly lukrativní nemovitosti v centru Prahy, obce zdánlivě bohatly prodejem obecního majetku, podniky měnily majitele, kteří je dělil na výnosné a zbytkové, v nichž nechali dluhy.  

Vyslovujeme také pochybnosti o správnosti převodu některých nemovitostí (podle tzv. výčtového zákona) na církevní řády, k němuž došlo začátkem 90. let. Vzpomínáme si ale, v jakém stavu – až na výjimky – ty nemovitosti byly? Na jakého lepšího majitele se měly převést? Podle současných kriterií realitních kanceláří ty zchátralé barokní budovy byly povětšině přítěží na jinak lukrativních pozemcích. Onen majetek se skutečně dal fiskálně onačeji zhodnotit, než je vyčerpávající uvádění do původního stavu.  

Církev také založila a úspěšně provozuje školy včetně gymnázií, kam má přístup každý (kdo složí zkoušky) bez ohledu na konfesi; výjimečným předmětem bývá toliko religionistika. Dalšími jejími zařízeními s celospolečenským dosahem je Charita, hospice, azylové domy atd. Mnozí po ní stále žádáme, aby byla nositelkou morální integrity a šířila poznání obsažená v Bibli.  

Jestliže někdo podezřívá církev, že usiluje o veřejnoprávní statut jako o cosi, co by míti neměla, tak ona ho prostě má a vykonává už od vzpomínané reformy císaře Josefa II. Proto je pochopitelné, že chce mít také podíl na veřejném majetku – když má tu starost o veřejný prostor.  

Nazývat tento podíl na veřejném majetku restitucí je pro církev pochopitelně neblahé. Zkuste jí navrhnout něco jiného, co by jí umožnilo v současných poměrech dále rozvíjet celospolečensky užitečné a církve hodné aktivity, vycházející z tradice císaře Josefa II. 

 

Církev v tradici císaře Josefa II. Zamyšlení Ondřeje Vaculíka.

Vložit na svůj web

Autor:  Ondřej Vaculík

Nové články v rubrice

  • 13. ledna  2013 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Ne konec, ale stále opakující se začátek

    Asi znáte ono úsloví: Každý konec je začátkem něčeho nového. Jde o tak jasné a zřetelné tvrzení, že málokdo z nás se nad ním zamyslí, natož aby o něm zapochyboval. Považujeme je málem za cosi, co se v informatice označuje...

     
  • 1. července  2012 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Jan Hus, jak ho neznáme

    Začala bych tím, že Jana Husa znesnadňují pochopit a ocenit různé zabydlené předsudky. Předně, že to byl sociální reformátor, kterého kacířskou smrtí proslavil Kostnický koncil, ale jehož vliv nepřesáhl hranice českého...

     
  • 24. června  2012 v 23:50       rubrika: Slovo na příští týden

    Rodná řeč a víra

    Když Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., psal svoji „Historii bohemicu“ nebo-li „Českou kroniku“, nešetřil hanlivými přívlastky, jimiž častoval husity a jejich stoupence, i když s určitým uznáním psal...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas