O vánočním hladovění

Štědrovečerní stůlFoto: Jana Šustová

To, že se na Ježíška obdarováváme, bych si v zásadě uměl vysvětlit. Jedno z možných takových vysvětlení je, že si vzájemně předávanými dárky připomínáme, že jsme byli Ježíškem obdarováni, a to na natrvalo, už v okamžiku, kdy se narodil a kdy svým zrozením do světa přinesl novou naději.

Jiné možné, poněkud kostrbaté, se může odkázat na ony tři mudrce. Do Betléma dorazili odkudsi z Východu, aby se Ježíškovi v jesličkách poklonili a obdarovali ho tím, co sami považovali za nejcennější. Naznačené vysvětlení však poněkud kulhá. Proč se máme vzájemně obdarovávat, když byl obdarován Ježíšek, a ne my?  

Jisté řešení se tu nabízí, byť jde o řešení veskrze namyšlené. Obdarováváme se proto, že tak obdarováváme v sobě přítomného Ježíška. Kdoví, kdo z nás nenese obdobnou naději, již v sobě nesl Ježíšek? Možná. Bral bych to v případě dětí. Ty jsou každé zatím nevinný, nepopsaný list papíru, opravdu zdrojem naší naděje. Ale my dospělí!?  

Byť bych připustil, že děti jsou v této souvislosti správnými adresáty – odpovídají přece Ježíškově tradici – musím přesto připomenout, že ne vždy se záměr stoprocentně vydaří. Před mnoha lety jsem byl také dítětem, také nepopsaným, nevinným listem papíru, z povahy věci přinejmenším zdrojem naděje mých rodičů. Vzdor tomu se mi vybavuje jistý Štědrý večer, kdy po dlouhých chvílích nervozity, vyplněných pojídáním kapra a bramborového salátu, kdy nás všechny soustavně nabádal otec, abychom prozkoumali každé rybí sousto, důkladně je kousajíce, než polkneme. A to činil tak dlouho, než se nakonec sám soustem zalknul a zrádná, do vidličky vytvarovaná kostička jevila tendenci se mu zapíchnout někam v trubici mezi ústy a žaludkem. Štěstí, že kuckal tak vehementně, že kostičku vykuckal zpátky na talíř. Sotva se mu ale ulevilo, neopomněl právě vrcholící příhodu pedagogicky využít, líčiv se jako záměrný demonstrátor toho, co by nás bylo mohlo postihnout, kdybych nebrali vážně jeho ponaučení.  

Trápení u vánočního stolu nakonec vzalo za své a nastal okamžik, na který jsme čekali. Z vedlejší místnosti se ozvalo andělské zvonění. My si byli jisti, že přišel Ježíšek. V té době jsme ještě neřešili otázku, jak mohl stihnout tolik dětí, kolik jich po světe pobíhá, v jeden ráz. Jednoduše jsme věřili, že stíhá. Netušili jsme, že už dávno předtím, než jsme se narodili, přišel jistý Albert Einstein s teorií relativity, jíž naše bláhové domněnky zcela vyvrátil.  

Do pokoje se stromečkem jsem vtrhl jako první. Moji pozornost upoutalo loutkové divadlo. Skvělo se ve své nádhernosti pod stromečkem na čestném místě. Vrhl jsem se k němu a obrátil k rodičům, ve tváři nadšený a vděčný výraz. „Jé, děkuju, Ježíšku!“ volal jsem. Vzápětí přišla studená sprcha. „To není pro tebe,“ řekli oba rodiče. „To Ježíšek přinesl tvému bratru Janovi.“ Budiž, v duchu jsem se smířil s prvním zklamáním a opět se rozhlédl kolem. Do oka mi padla tříkolka. Hupsnul jsem na ni, objel kolečko okolo stromečku a jásal, jé, děkuju ti, Ježíšku! I tentokrát přišla studená sprcha. Tříkolka byla mého bratra Jana. Sklesle jsem sesedl a zoufale hledal pod stromečkem cokoli, co by nahradilo má dosavadní zklamání. Nic tak povzbudivého jsem tam ale nenacházel. Jediné, co by mě snad mohlo utěšit, byla dřevěná koloběžka. Ne však v dané chvíli, ač se opravdu pod smrkovými větvemi krčila, ale možná před lety, kdy jsem byl stejný prcek jako dnes můj bratr Jan. Nebyl to jediný důvod, proč jsem se k ní nehnal. Druhým bylo neblahé tušení, že je opravdu určena mně. A byla. Pak přišly na řadu věci praktické. Rukavice. Svetr. Pevné zimní boty. A několik knih pohádek z pera národních obrozenců.  

Pokud se velkoryse přenesu přes tuto mou neblahou příhodu, jsem připraven pochopit a vysvětlit, proč se na Ježíška obdarováváme, namísto abychom obdarovávali samotného Ježíška.  

Jedno ale nepochopím, proč si na Ježíška nacpáváme nácka. Nevybavuji si, že by nám evangelisté podávali zprávu o tom, že se Ježíšek bezprostředně po svém narození cpal. Dokonce ani jeho rodiče, co si vzpomínám, ničím nemastili svá ústa. Ne proto, že by byli takovými askety, ale chudoba, v níž jim bylo tehdy žít, jim neumožňovala, aby měli na rozdávání, byť se jednalo o ně samotné.  

Jisté vysvětlení bych přece nabídl, i když o něm mám své pochyby. Cpeme se právě proto, že se Ježíškovi rodiče nacpat nemohli. Neměli z čeho. Nakonec i Ježíšek celý svůj další život prožil spíš v poměrech skromných, než v poměrech zámožných. Tak alespoň my jednou za rok, v den, kdy máme za to, že Ježíšek přišel na náš svět, jemu i jeho rodičům prohýbajícími se stoly nahrazujeme toto jejich tehdejší nespravedlivé strádání.  

Uznávám, vysvětlení je to takové, že kulhá na všechny čtyři. Sám o něm silně pochybuji a mám po ruce zástup argumentů, kterými je lehce vyvrátím. V době vánoční, nebo-li v době posvěcené, bychom asi měli spíš čas věnovat rozjímání a spolu s rozjímáním hladovění. Kručením v žaludku tak uctít ty, kteří se postarali, aby se pro nás nehodné zrodila nová naděje.  

Tak snadné to ale patrně nebude. Mám přítele, který se po nějakou dobu cpal a přibral natolik, že sotva chodil. Pomyšlení, že by na první pokus vystoupal do třetího poschodí, kde bydlel, zakrátko pustil z hlavy. Nadšeně vykládal, že konečně pochopil, proč mezipatru, tam, kde se schody lomí a obracejí se v protisměr, říká odpočívadlo. I to ho záhy přešlo. Naordinoval si dietu hladověním. Jednoduše nejedl a pil jen džusy. Pravda, netrvalo dlouho a já ho začal poznávat v jeho původní podobě. „Člověče,“ pochvaloval si, „to hladovění je bezva! A je o to víc bezva po tom, co jsem učinil zkušenost s přecpáváním se!“  

Mysle tudíž na svého přítele – mimochodem krátce na to se znovu rozežral a od té doby žije v jakémsi dietologickém vlnobití – mysle tedy na svého přítele, maně mě napadá, že i my se na Vánoce musíme nejprve přežrat, až nás z toho rozbolí žaludek a rozpálí žáha, abychom si následně vychutnali slast hladovění.  

Jen nevím, dokonce si dovolím mít skromnou pochybnost, zda je to ta pravá připomínka naděje, již nám Ježíšek přinesl. Možná, že ano. Aniž to tušíme, usedajíce k prostřenému stolu s vánočním kaprem, se cpe spolu s námi. Tak si nech chutnat, Ježíšku!