Pět set let Kalvína

Jan Hus a zpočátku i Marin Luther usilovali spíš o nápravu poměrů uvnitř církve. Prvního za snahu církev očistit od zlořádu zaživa spálili v Kostnici na břehu Rýnu. Druhý byl tak trpkého osudu ušetřen a dostalo se mu dostatek času, aby nakonec pochopil, že náprava církve, nemá-li dojít k naprostému úpadku evropského křesťanství, není tou pravou cestou a že nezbývá, než se vydat na cestu vlastní.

Jan Kalvín v porovnání s oběma na tom byl o poznání lépe. Do určité míry mu cestu prošlapali. Nečekal ho už osud osamělého běžce, jakým byl rozhodně Hus, nakonec i Martin Luther. Komunita reformně orientovaných evropských intelektuálů v době, kdy Kalvín začal brát rozum, byla už rozsáhlá a vytvářela na mnoha místech - nejen v Německu, v Čechách, v Nizozemí nebo ve Švýcarsku - významná duchovní střediska. Ostatně sama katolická církev v té době zápasila se sebou a s pokušením se proměnit, či alespoň se otevřít novým myšlenkám. Až koncil v Tridentu všemu učinil konec. Církevní otcové tam po více než stoletém váhání, které lemovaly pro nás neblahý koncil v Kostnici, za to o něco šťastnější koncil v Basileji, se rozhodli, že setrvají u starých osvědčených dogmat a bojovně pozvedli bradu směrem k probíhající reformaci. Tak nakonec neudiví, že i Kalvínovi hořela půda pod nohama v rodné, za to však nesmlouvavě katolické Francii. Oddechl si až v nábožensky tolerantním Štrasburku. Stále ještě relativně mladý doktor práv a teologie se nakonec po několika životních peripetiích usídlil v Ženevě. Do jejího obrazu vtiskl své pojetí světa a ráz svého myšlení.

Jestli Kalvín nepatří mezi bezprostřední průkopníky reformace, rozhodně mu nelze upřít jiné prvenství. Stal se duchovním otcem moderního kapitalismu. Ne však jen proto, že jako první připustil možnost účtovat u půjčky úrok, do té doby věc neslýchanou a nemravnou. V dopise příteli z roku 1545 píše, že nenalezl "ve svatých textech svědectví o tom, že by úrok byl něco zakázaného". Z Kristova výroku milujte nepřátely své a dobře čiňte, a půjčujte nic se odtud nenadějíce nelze podle Kalvína odvodit, že by půjčování peněz na úrok bylo hříšné. Hříšné je pouze půjčování těm, u nichž nekyne nejmenší naděje získat peníze zpět. "Zvykli jsme si," píše Kalvín, "dbát nejprve na to, jak s penězi s jistotou naložit. Daleko spíš je třeba," pokračuje, "pomáhat chudým, u kterých jsou peníze v nebezpečí. V tom smyslu musíme chápat Kristova slova...chudé úrokem nezatěžovat." Touto obhajobou úroku Kalvín otevřel cestu k rozvoji finančního kapitálu, krvotoku jakékoli tržní ekonomiky. Sám, byť úrok neshledával hříšným, nadšením pro něj nehořel. V témže dopise jako realistický myslitel uvádí, že jeho odstranění ze světa vlastně není možné. Proto je podle něj lépe hledat cesty, jak ho využít k obecnému blahu. (Pro ilustraci uvádí příklad dvou lidí. Jeden je bohatý a vládne majetku, avšak nemá hotovost, kterou ke správě majetku nezbytně potřebuje. Druhý zas nemá majetek, vládne za to penězi. Ptá se, co je lepší? Zatížit majetek hypotékou a získat tak potřebnou hotovost, anebo si půjčit na úrok? Půjčit si se Kalvínovi jeví jako přátelštější.)

Kalvínovo učení o predestinaci, nebo-li předurčení každého z nás vtisklo podnikání mravní rozměr. Rozvoj kapitalismu postavilo nejen na náboženských základech, ale i na mravních základech a ctnostech, z náboženství plynoucích. Byl přesvědčen, že Bůh ve své vševědoucnosti ví, jaký je nám každému předurčen osud a jaký je i výsledný soud v okamžiku, kdy předstoupíme před jeho stolici. Ačkoli podle jeho názoru nemáme nejmenší možnost předurčený osud ovlivnit, radil svým současníkům, aby život vedli co možná v nejctnostnějším a nejpoctivějším duchu. To se týkalo zejména těch, kteří byli obdařeni bohatstvím. Měli je rozhojňovat ne pro svůj požitek, ale k větší slávě boží. Prodchnuti kalvínským duchem v roce 1620, dva měsíce před porážkou českých protestantských stavů v bitvě na Bílé hoře, vyrazili z anglického Plymouthu otci poutníci na lodi Mayflower, aby na americkém kontinentu založili nejen novou obec, ale nakonec i položili základy moderního amerického kapitalismu, který dodnes jako jediný se o ducha kalvínského učení stále opírá.

Nakládat s majetkem a rozhojňovat ho nemělo podle Kalvína mít jen abstraktní mravní rozměr. Ten jednoznačně vymezuje ve svém kázání, které pronesl ve středu 30. října 1555, a ve kterém Ženevanům vysvětlil podstatu kapitoly 15, 5. Mojžíšovy knihy, kde stojí: Nebo nebudete bez chudých v zemi vaší; protož přikazuji tobě, řka: Abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému v zemi své.

Posluchače upozornil že Bůh nás záměrně, i když samozřejmě mohl, neudělal všechny bohatými. Chudí, nuzní, potřební tu jsou úmyslně, aby bohatí trvale osvědčovali odpovědnost za ty, kteří nejsou tak šťastnými. Bůh odmítá oběť, kterou jsou bohatí vůči němu ochotni podstoupit, pokud tato oběť k němu nepřichází skrze dar, poskytnutý chudým a potřebným. Proto každý bratr, který se ocitl v neštěstí, každý chudý či nuzný, je vždy naším bratrem, jen skrze něj k nám přichází Bůh, tvrdí Kalvín. "Posílá nám chudé svým způsobem místo sama sebe, jako jeho výběrčí," říká Kalvín doslova v kázání. "Bůh nás skrze chudé tak zkouší," pokračuje, " a zda naše srdce stojí při něm."

Ač zdůrazňuje, jak bychom dnešními slovy řekli, sociální rozměr kapitalismu, je přesvědčený protivníkem a odpůrcem žebroty. Žebrotu považuje za jiný projev příživnictví na faktu, že mezi námi se nacházejí chudí a potřební. Žebrák podle Kalvína se prosazuje křikem, halasem a předváděním se, aniž se za tím nutně musí skrývat nouze, a dar daný žebrákovi je darem na úkor opravdu potřebného. "Kde je žebráno, tam živí lháře... ten, kdo uvykl žebrotě, neumí žádné řemeslo," říká Kalvín. Pokládá tak nepochybně základy moderního sociálního státu, opírající o starou židovskou a křesťanskou myšlenku mezilidské solidarity, podle které nám, ocitnuvším se v nouzi, pomůže tak, abychom si nakonec pomohli sami.

Je dobré vědět, že existují myšlenky, které mají pět set let, a které dodnes nezestárly. Je rovněž dobré si je alespoň při takové příležitosti, jakou je Kalvínovo výročí, i připomenout.