24. června  2012 v 23:50  rubrika: Slovo na příští týden

Rodná řeč a víra

ilustrační foto - Foto:  Free Stock Photos

ilustrační fotoFoto:  Free Stock Photos

Když Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., psal svoji „Historii bohemicu“ nebo-li „Českou kroniku“, nešetřil hanlivými přívlastky, jimiž častoval husity a jejich stoupence, i když s určitým uznáním psal o jejich vojenských dovednostech, zejména pak o schopnostech Jana Žižky. Co mu ale rozhodně neladilo s prostředím – alespoň v jeho očích – lapků, lupičů a mordýřů, za něž husity držel, byla skutečnost, že nalezl mezi lidmi prostými celou řadu jedinců, kteří byli mocni slova i písma, ačkoli normou té doby byla absolutní negramotnost, a vzdělání naopak privilegiem pro nejvyšší společenské vrstvy, popřípadě pro jednotlivce, byť pocházející z prostých poměrů, avšak ochotných se dát do služeb církve.

Netoliko na gramotnost mezi prostým českým lidem Piccolomini narazil, ale i na gramotnost ve věcech víry. Ti lidé, ač sami nevysvěcení kněží, pouzí laikové, k jeho úžasu si četli či nahlas předčítali ostatním z českých překladů Písma, a čtenému dokonce rozuměli. 

Nedá se říci, že by uvedená skutečnost Piccolominiho uchvátila. Zaskočila – to ano, ale nadšený z ní rozhodně nebyl. Vždyť byla výrazem husitské reformace, sledující jako první v dějinách církve osvobození a zesvéprávnění každého křesťana jako bytosti za sebe odpovědné, zcela způsobilé skrze vlastní svědomí vést bezprostřední dialog s Bohem. Nebyly to již stanovené kánonem vnější projevy, jimiž křesťan, veden za ruku církví rituálně projevoval svoji víru a současně i loajalitu k jedinému prostředkovateli kontaktu s Bohem, k církvi. Ne, že by role kněží a církve zcela měla zaniknout. Jen ve vztahu k Bohu se obyčejný křesťan dostal na roveň člověka pomazaného, a mohl tak nezávisle na něm s Bohem podkladě poznaných a nezpochybnitelných mravních hodnot rozmlouvat a hledat odpovídající cestu životem. 

Profesor Tomáš Masaryk v přednášce o Husovi, uveřejněné v roce 1899, v této souvislosti řekl, že „reformace každého jednotlivce nebyla by bývala možná bez svobody společenské, tedy církevní a politické. Proto Hus postavil se proti autoritě církevní a papežské, která tehdy ještě, ačkoli již padala, byl všemocná. Svoboda svědomí, svoboda náboženská přirozeně a důsledně vedla k osvobození od příliš vnější a mechanické autority církevní.“ 

Jinými slovy řečeno, husovská reformace, na niž T.G.M. odkazuje a na níž staví politiku první republiky, vyjadřuje ji heslem „Ne Řím, ale Tábor je náš program“, byla sice krokem k osvobození člověka co by křesťana z institucionálního sevření církve a jeho zrovnoprávnění před Bohem s ostatními, s pomazanými i nepomazanými, s prostými či vysoce postavenými, avšak současně prvním krokem k osvobození a k emancipaci člověka vůbec, jako svébytné lidské bytosti, zcela odpovědné za sebe sama. 

Masaryk uvádí, že „svoboda svědomí nebyla Husovi pojem negativní, nevzpíral se pouze autoritě, nýbrž úsilí o jeho svobodu mělo obsah živý, plný, pozitivní…“ A toto tvrzení dokládá závěrem, „jestliže Hus stál o to, aby se autorita církevní podřídila autoritě svědomí, tím samým téže autoritě podřídil autoritu státní, politickou…“ 

Podle Masaryka tedy ideálem humanitním, který Hus a nakonec i husité, ať se to Aeneovi Piccolominimu líbí, anebo ne, prosazovali u každého jednotlivého křesťana, měl být prodchnut i ten mravní rozměr, o nějž se opírala budova světské moci. 

I když z pohledu věroučného – zatímco církev v Husově době již oběma nohama stála v sekulární renesanci – bylo Husovo usilování návratem zpět, tento návrat ke křesťanským kořenům a k písmu evangelií představoval z hlediska budoucího uspořádání státních společenství opírající se především o mravní imperativ nedotknutelnosti každého člověka v jeho důstojnosti, paradoxně ohromný skok kupředu. 

„Tím, že (Hus) osvobodil,“ pokračuje ve zmíněné přednášce profesor Masaryk, „individuální svědomí, že uvolnil člověka od vnější autority církevní a státní, usiluje zároveň o vzdělání a mravnost, přirozený jazyk stal se tím prostředkem, kterým v době starší byla latina.“ 

Svědectví Piccolominiho dokládá, že již bezprostřední Husovi následovníci velmi dobře pochopili, že osvobození křesťana cestou jeho zrovnoprávnění před Bohem je vyloučené, pokud se mu nebude dostávat odpovídajícího vzdělání, zejména pak vzdělání v oblasti víry. To, co bylo dosud privilegiem pomazaných a nacházelo se výlučně v jazyce vzdělanců, tedy v latině, bylo novým pojetím vztahu křesťana, víry a Boha rozrušeno a na místo dosud privilegované latiny nastupuje rodný jazyk, rodná řeč křesťanova. 

Rodí se zcela nové pojetí národa. Zatímco do dosavadního vymezení národa naši předci vkládali výlučně jedince svobodné jen z pohledu středověkého, tedy ty, kteří tvoří družinu knížete či jsou jinak privilegovaní, a zbývající většinu společnosti tvořila beztvará a obtížně identifikovatelná masa nevolníků, nyní příslušníky jednoho národa začíná spojovat rodný jazyk. Národ stojící na zvenku udělených privilegiích lze kdykoli jejich odnětím zrušit. Národ opírající se rodný jazyk, trvá vnitřní silou. Je to jeho výsada, ale i někdy prokletí. 

Odkaz husitské reformace, nakonec i reformace navazující, například lutherovské, v němž se odráží role rodné řeči, zní překvapivě ve zcela jiném duchu, než jak rodnou řeč pojímali novodobí národovci, ale jak ji pojímají i národovci dnešních dnů. Rodný jazyk v duchu tohoto odkazu není především etnickým pojítkem. Samo o sobě není s to vytvořit národ jako společenství svobodných a emancipovaných jedinců. Uplácá nanejvýš nesourodé a iracionální kmenové společenství, vymezující se nepřátelsky vůči veškerému svému, jinakostí vyznačujícímu se okolí. 

Rodný jazyk v duchu toho odkazu je cestou ke svobodě. V době reformace byl cestou k osvobození člověka jako emancipované součástí boží obce, v době národního uvědomování a zrodu politických národů se stal cestou k občanovi, nadanému jeho nezpochybnitelnými svobodami. 

Tak tomu je dodnes. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

  • 13. ledna  2013 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Ne konec, ale stále opakující se začátek

    Asi znáte ono úsloví: Každý konec je začátkem něčeho nového. Jde o tak jasné a zřetelné tvrzení, že málokdo z nás se nad ním zamyslí, natož aby o něm zapochyboval. Považujeme je málem za cosi, co se v informatice označuje...

     
  • 1. července  2012 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Jan Hus, jak ho neznáme

    Začala bych tím, že Jana Husa znesnadňují pochopit a ocenit různé zabydlené předsudky. Předně, že to byl sociální reformátor, kterého kacířskou smrtí proslavil Kostnický koncil, ale jehož vliv nepřesáhl hranice českého...

     
  • 17. června  2012 v 23:50     Audio  rubrika: Slovo na příští týden

    Besídka v rašeliništi

    Vedli jsme zajímavý spor; vycházel z mé zkušenosti z posledního veřejného zasedání zastupitelstva našeho městečka, kterému jsem předsedal. Zdá se mi, že ještě jeden dva případy podobné doktoru R. a tento způsob zastupitelské...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas