Kampaň k restitucím církevního majetku

9. březen 2008

Tento týden odstartovala kampaň, která má vysvětlit podstatu zákona týkajícího se restitucí církevního majetku. Zákon má poměrně komplikovaný, ale výstižný název: je o "nápravě některých majetkových křivd, způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. V tomto týdnu začala vysvětlovací kampaň, jež nevychází od politiků, ale zdola: od občanských sdružení, církví a také měst a obcí. Proč je tato kampaň potřebná, to budeme zkoumat ve Výzvách přítomnosti.

Kdyby měli hodnotit mediální experti obraz církve v našich sdělovacích prostředcích, asi by dospěli k závěru, že není právě ideální. A kdyby měli hodnotit obraz církve v souvislosti s navracením majetku, nejspíš by skončili u slova "katastrofa". Je to paradox, protože právě zde by měla být veřejnost zcela jednoznačně na straně církví. Komunistický režim je přece krutě pronásledoval, mnoho duchovních zavraždil, jiné poslal na dlouhá léta a desetiletí do vězení. A majetek? Ten jim jednoduše zkonfiskoval.

Proč tedy u běžných Čechů vzniká podezření, když se církve snaží získat ukradený majetek zpět? A propos, není to vlastně v zájmu státu, aby byl majetek vrácen a křivdy napraveny? Navíc je jasné, že vráceno nemůže být všechno. Už vůbec nemluvíme o tom, že církve chtějí majetek využívat v zásadě ku prospěchu komunity, kde se nachází, k různým charitativním projektům a k celkové obnově společnosti. Neinformovanost je však poměrně zarážející, a to nikoliv pouze u běžných lidí, ale někdy i u těch, kdo mají o navracení majetku rozhodovat.

Proto přichází ke slovu kampaň, jež má sloužit k vysvětlení základních pojmů i komplikovaných detailů. Pozoruhodné přitom je, že zájem na narovnání minulosti a nastavení normálních, zdravých podmínek mají také naše města a obce. Jejich zástupce, výkonný místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech hodnotí omyly, jež nejčastěji kolují mezi pospolitým lidem:

"U lidí převládá názor, že šlechta, ta si na to někdy někde nakradla, když loupila - jak ta církev k tomu asi přišla? A to jsou potom i některé hlasy našich politiků, kteří se nemůžou s tím smířit a ptají se: ty vaše propočty jsou logické, jasné... Ono jim to vlastně jakoby trochu nepatří... Potom by požadavek asi byl v téhle kampani, za pokus by stálo vysvětlit, kde tohle všechno vzniklo, jakou roli měly církve pro celou naši civilizaci. Nechci používat patetická slova, ale myslím, že je to v naší společnosti klíčové, kdybych to měl porovnat se Slovenskem nebo s Polskem, tak ta situace je tam naprosto jiná."

Právě tahle skutečnost stojí také za pozornost. Debaty o navracení či kompenzacích církevního majetku totiž trvají neúměrně dlouho. Když si uvědomíme, že komunismus u nás panoval 40 let a neúspěšné pokusy o nápravu křivd trvají už pomalu polovinu této doby, je to i pro laika přinejmenším zarážející.

Nyní je ale na stole zákon, který má udělat za minulostí tlustou čáru a nastavit parametry do budoucnosti - tak, aby se nakonec církve finančně osamostatnily. Podle protagonistů vysvětlovací kampaně je právě tato skutečnost klíčová pro pochopení důležitosti zákona. Cílem je to, aby stát v budoucnu nemusel na církve přispívat, což by mělo mít blahodárný účinek pro obě strany. Ostatně, kampaň má své logo, kterým je modifikace modré dopravní značky přikázaného směru. V této verzi se šipka rozděluje a směřuje na dvě různé strany. Jak tedy vnímá námitky lidí jeden z hlavních protagonistů kampaně Daniel Kvasnička?

Logo kampaně o navrácení církevního majetku

"Samozřejmě jednou z nejčastějších věcí je ono: podívejte, zase se necháte platit státem. Já v tu chvíli říkám, ano, je to vypořádání proto, abychom si vzájemné platby už přestali vykazovat. Tedy konec, rozejdeme se. Proto i dopravní značka naší kampaně. Opravdu půjdeme na dvě strany a obě strany se budou snažit rozumně hospodařit, abychom si navzájem mohli pomáhat. To znamená, že je to zásadní, epochální změna. A jako takovou je dobré ji vysvětlovat a argumentovat pro ni."

Jak už bylo řečeno, současný stav do jisté míry blokuje svobodný rozvoj církví nebo církevních řádů. Zdaleka se ale netýká jenom jich. Protože trvá určité provizorium, zablokovaný je také rozvoj mnoha obcí. Jako nejmarkantnější případ se uvádí Červená Řečice, která je zcela obklopena bývalými církevními pozemky a kde je jakýkoliv rozvoj doslova vyloučen. Katolická církev má expertní komisi pro přípravu daného zákona - a její člen Karel Štícha popsal situaci takto:

Arcibiskupský zámek v Červené Řečici

"Ten stav, který takto nastal, přetrvává a v současné době je zřejmé, že není únosný nejenom pro církve, ale i pro stát, pro města a obce, pro kraje a pro množství jiných subjektů, ať už fyzických nebo právnických osob."

Aby se tedy všechno odblokovalo, je vyrovnání majetku nutnou podmínkou. Viděno například očima postižených obcí by bylo nejhorší alternativou pokračování současného zablokovaného stavu. Podívejme se ale ještě na věcnou stránku zákona. Církve nedostanou všechen svůj majetek v nemovité podobě. Ostatně, cestu k dohodě otevřela velkorysost katolické církve, jež se rozhodla dvou třetin majetku v této podobě vzdát. Zbytek by měly tvořit finanční kompenzace, jež jsou - jak je známo z českých luhů a hájů - občas ošidné. Peníze se mají vyplácet postupně v průběhu 60 let a s trochou ironie bychom se mohli zeptat, zda si v roce 2068 nebudeme kupovat rohlík například za 5 milionů. V návrhu zákona totiž chybí inflační koeficient. Církev chce nicméně s penězi, jež dostane, normálně podnikat. Jak? Na to odpovídá ještě jednou Karel Štícha.

"Významná část by byla k obnově tohoto majetku, ale je také pochopitelné, že v současné době je řada možností, jak vhodně ukládat aktiva, ať už ve spolupráci s bankami nebo s jinými institucemi na kapitálovém a finančním trhu."

Arcibiskupský zámek v Červené Řečici je ve špatném stavu

Za zmínku stojí skutečnost, že k iniciativě - v souvislosti s restitucemi - se připojily i židovské obce. Na rozdíl od křesťanských církví jejich majetek postihly hned dvě totality. Také restituce po pádu komunismu probíhaly zvlášť. Jenomže dohledat židovský majetek je snad ještě komplikovanější než dohledat ten církevní. Platí skutečnost, kterou dobře zná policie, že ukrást nějakou věc může být relativně jednoduché (hlavně když je zlodějem stát), ale najít ukradené věci, to by bylo velké sousto i pro Hercula Poirota.

Proč se tedy židovské obce přidaly k současným iniciativám, to vysvětluje zástupce jejich federace Tomáš Kraus:

"Restituce židovského majetku jsou považovány za skončené. Pravdou je, že jsme začali dříve, zejména proto, že také naše persekuce začala dříve. Na rozdíl od všeobecných restitučních zákonů, začínajících většinou 25. únorem 1948, naše persekuce začala Mnichovem v roce 1938. Díky tomu jsme se dohodli, že díky specifičnosti bude naše legislativa samostatná."

JUDr. Tomáš Kraus

Tomáš Kraus zopakoval, že židovský majetek postihly dvě totality. Hledat po nich odcizený majetek je mravenčí práce, jež ne vždy vede k výsledku:

"To, co udělal nacistický režim, to komunistický režim petrifikoval nebo v té křivdě nějak pokračoval. Ten balík je natolik rozsáhlý, že potřebujeme čas, abychom ty křivdy jenom pojmenovali. Například nyní je jednou z našich priorit dohledávání uloupeného uměleckého majetku. Neustále odkrýváme další a další případy. Je to jako lavina. Konfiskace proběhly během několika dnů, ale dohledat ten majetek je záležitost několika generací."

Někdy je přitom majetek dohledán, ale vůbec to nepomůže, protože existují "vyšší" důvody k tomu, aby majetek nebyl vrácen. A jak kuriózní tyto důvody mohou být, to ilustruje do třetice Tomáš Kraus:

"Objevuje se tam pasáž o tom, že stát nemusí majetek vydat, pokud ho nezbytně potřebuje. V praxi se to projevuje tak, že na pozemcích židovského sportovního klubu dodnes hraje tenis policie."

Samostatnou kapitolou by mohlo být hodnocení státu jako správce ukradeného majetku. Ve škole by za svoje aktivity dostal pětku s reparátem - tedy promiňte, raději bez reparátu. Velká část církevního majetku je totiž ve zdevastovaném stavu. Týká se to často samozřejmě venkovských objektů, o které se léta nikdo nestaral. Šokující ale může být i stav takových budov, jako je Strahovský klášter. Poslechněte si, jak ho hodnotí strahovský opat Josef Pojezdný.

"Stát byl vždycky velmi špatným hospodářem. Máme unikátní záběry Pražského hradu přes díry ve střeše. Hrozilo tam proboření celých chodeb. Stát je bohatší, než jsme my, ale neměl možnosti nebo se nechtěl o majetek starat. Teď přišlo přechodné období. Přechodné období je vždycky špatné. Byli jsme například vlastníky lesů, ale když není jisté, komu budou lesy patřit, tak se drancují. Ničí se majetek, takže je naším zájmem, abychom se ho mohli co nejdříve ujmout a pokračovat v tom, co dělali naši předkové."

Předky jsou míněni samozřejmě řeholníci. Dodejme, že zákon by se nepodařilo navrhnout - a ani se ho nepodaří prosadit - bez jisté velkorysosti. Příkladem je v tomto směru nepochybně katolická církev, jejíž majetek je největší. Nejde jenom o to, že velké části majetku se v nemovité podobě vzdává ve prospěch státu a obcí. Jde i o to, že se zachovala velkoryse vůči menším církvím. Jednou z námitek, kterými se dlouhodobě omlouvala nečinnost státu, bylo totiž tvrzení, že církve se mezi sebou stejně nikdy nedohodnou. Opak se ale stal pravdou. Slovo má patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta:

"Ačkoliv se to zdálo možná pro někoho málo možné, přesto k té shodě církví došlo. Takže ze strany církví a náboženských společností je toto řešení přijatelné."

Jinými slovy, ze strany církví je vše připraveno, nyní je na řadě stát v osobě parlamentu, který musí zákon odhlasovat. Vraťme se ještě jednou k obcím. Právě jejich zástupci nyní poukazují na to, že jeho prosazení by nemělo být v zájmu jedné politické barvy ani několika barev momentální koalice. Měl by to být konsensus napříč politickým spektrem. Asi není třeba dodávat, že stejný názor zastávají i církve a židovské obce. Bylo by tedy nešťastné, kdyby se z daného zákona stalo jablko sváru mezi koalicí a opozicí. Myslí si to zástupce Svazu měst a obcí Jaromír Jech:

"Občané, kteří tam žijí, de facto nemají stejné podmínky jako obce, kde tento problém neexistuje. Opakujeme, že se budeme snažit všemi našimi prostředky, legitimním lobováním, zasazovat o to, aby byl zákon přijat. Svaz není založen na stranické příslušnosti, starostové dotčených obcí mohou patřit k sociální demokracii, k nezávislým, k ODS. Je to věc, která tíží samosprávy obecně, takže jsme odhodláni udělat všechno pro to, aby se podařilo přijetí zákona."

Má tedy zákon naději na úspěch? Znalci problematiky tvrdí, že po nepříjemných zkušenostech se dá považovat pomalu za zázrak už i současný stav, kdy leží na stole konkrétní návrh zákona, odsouhlasený vládou. V poslaneckých lavicích se může ale leccos měnit. Všichni doufají, že současnou snahu nepotká podobný osud jako Hemingwayova rybáře ze slavné knihy Stařec a moře. Chytil rybu, ale než ji dopravil na břeh, žraloci mu ji ohlodali na kost. Protagonisté vysvětlovací kampaně jsou ale optimističtí. Dialog je podle nich klíčový bez ohledu na to, jak nakonec všechno dopadne. Ještě jednou Daniel Kvasnička:

"Budeme v kontaktu nejenom s obcemi a s tamními občany, ale i se zákonodárci. Budeme je postupně informovat a získávat jejich pohledy, půjdeme do možná laskavých, možná ostřejších diskusí, ale vždycky se budeme snažit přinášet racionální, pokojné argumenty tak, aby se - ať už to skončí jakkoliv - ztrácelo co nejméně kreditu pro Českou republiku či pro církve samotné."

Následující měsíce tedy ukáží, zda zůstane kredit zachován. V zájmu všech zúčastněných (i nezúčastněných) totiž nepochybně je to, aby se stát věnoval tomu, čemu se má věnovat - a něco podobného umožnil i církvím. Pak bude oprávněnou naděje, že jejich vztah bude prospěšný všem.

autor: Daniel Raus
Spustit audio