Náboženská a politická situace na Korejském poloostrově

Jak vypadá náboženské složení obyvatel Jižní Koreje?

Říkáme, že zhruba 30 % tvoří buddhisté, ale ti nejsou příliš aktivní. Zajdou do chrámu třikrát za rok a praktikují buddhismus doma. Křesťanů je také zhruba 30 %, když sečteme katolíky a protestanty. Protestanté jsou v Koreji neuvěřitelně aktivní. Každé ráno mají společné modlitby, většinou v 5 hodin, do některých velkých sborů v Soulu na ně přijdou 4 000 lidí. V některých církvích jsou třikrát - o půl páté, o půl šesté a o půl sedmé - tolik lidí tam chodí. Zvláštní bohoslužby bývají ve středu večer a v pátek jsou noční bohoslužby, končící zhruba v jednu v noci. Někteří lidé přitom zůstávají v modlitebně až do rána. A potom jsou zde samozřejmě nedělní bohoslužby. Většinou dvoje, ale v některých církvích i patery. Protestanté jsou prostě velmi aktivní. Někdy se také dostávají do problémů kvůli krátkodobým misijním cestám, například v Iráku nebo v Jemenu nebo v oblastech, kde se válčí.

Jaká další náboženství jsou v Jižní Koreji?

Máme malou skupinu vyznavačů nebeské cesty, což je původní korejské náboženství "Čon do gjó". Vzniklo v průběhu válek, byla to revoluční víra, hlavně v bojích proti Japoncům. Proto má silně militantní stránku a je reprezentované politickou stranou. Politika a náboženství jsou v něm jedno, stejně jako náboženství a armáda. Má asi 120 let starou historii, jež se váže na období francouzské, britské, americké a japonské invaze. Sloužilo jako výraz potřeby bránit se koloniálním nájezdům. Jeho vyznavačů může být dva a půl miliónu. Potom máme také náboženství, pocházející z Japonska, hlavně japonskou verzi buddhismu. Postupně přichází také islám, protože máme mnoho přistěhovalců. Korejec se stane muslimem jen zřídka, ale islám roste z důvodu smíšených sňatků, nebo proto, že řada Korejců pracuje na Blízkém východě a někteří se vrátí jako muslimové.

Proč si myslíte, že je křesťanství tak úspěšné v Jižní Koreji?

To je dobrá otázka. Já myslím, že hrály roli zahraniční invaze. Přišli sem Francouzi, pak Britové, potom Američané a ze severu postupovali Rusové. Čínu dobyly evropské armády někdy v roce 1855. Pro Korejce byla Čína velký bratr, chránící Koreu tisíc let. A najednou viděli, jak podlehla Evropanům. To vedlo k velké nejistotě a zřejmě je to důvod, proč Korejci hledají něco silného, aby se dokázali bránit. Začali zpochybňovat sílu konfucianismu, neboť Korea byla 500 let konfuciánskou zemí, ale toto učení ji nedokázalo ochránit. Podobné je to s buddhismem. Takže se začali obracet ke křesťanství. Přicházeli sem dobří misionáři, kteří mluvili o učení Ježíše Krista a Korejci ho začali přijímat.

V Jižní Koreji jsou dnes nejrychleji rostoucí církve na světě. Hodně se mluví o vůbec největším sboru, který je v Soulu...

Někteří tvrdí, že má půl milionu členů. Jeho zakladatel, kazatel Jongi-čo je velmi charismatický, cestuje po celém světě a jeho kázání jsou velmi silná. Jeho poselství je založeno na pozitivním myšlení a uzdravování nemocných, v to jeho sbor věří, a současně je velmi proamerický. Propaguje mnoho věcí z americké kultury a tvrdí, že Američané jsou požehnaní pro svou víru v Ježíše. Jeho církev je také silně antikomunistická. Přesto nedávno postavila nemocnici v severokorejském Pchjongjangu, v centru města. Tradičně totiž financuje dětskou kardiochirurgii a Severní Korea má velké problémy s chorobami srdce. Takže Jongi-čo tam nechal nakonec postavit nemocnici, přestože je zarytý antikomunista.

Rozmach křesťanství v Jižní Koreji se často považuje za důkaz, že tato víra není náboženstvím Západu - chápete to v Koreji taky tak?

To je velmi důležitá a dobrá otázka. Začínáme si uvědomovat svoji korejskost a své asijské kořeny, a to je v křesťanství velmi důležité, už proto, že Ježíš Kristus žil v Asii. Korea by měla rozvíjet vlastní, asijskou teologii. Někteří lidé si to začínají uvědomovat. V Severní Koreji je zatím komunita křesťanů velmi malá, ale všichni jsou "korejští křesťané". Nejsou ovlivněni západním stylem, protože mají svoje "čuče" (filosofii soběstačnosti), a taky nemají rádi misionáře, kteří se podle nich snažili dobýt Severní Koreu. Takže v Pchjongjangu a na několika dalších místech jsou křesťanské církve, kde vidíte skutečně původní, korejské křesťanství. Když se ale podíváte například na zpěvníky v Jižní Koreji, najdete v nich asi 600 písní, ze kterých není ani deset korejských. Jsou německé, francouzské, anglické, americké, až tak ovlivňuje Západ jihokorejské křesťanství.

Jak je to s křesťanstvím ve stále ještě komunistické Severní Koreji?

To je velmi zajímavé, protože první úspěšná misie byla na severu. V Pchjongjangu je mnoho protestantských kostelů - mluvilo se o něm jako o "Jeruzalémě" Východu. Do roku 1945 tam křesťanství kvetlo, a když tam plánovali vytvoření národního státu, klíčoví lidé byli presbyteriáni, a to včetně Kim Ir- sena. On se narodil v rodině presbyteriánů, jeho strýc byl kazatelem, ordinován byl v roce 1928. Když totiž přišli američtí misionáři do Pchjongjangu, založili tam seminář. Byl tam tedy americký vliv a také rodina byla křesťanská. Až do roku 1950 měly křesťanské církve v Severní Koreji mnohem větší vliv než na jihu. Potom ale začala korejská válka a přišla americká armáda, takže na severu zavřeli všechny kostely - viděli církev jako předvoj americké invaze. Mnoho let tam prakticky neexistovaly církevní aktivity. V roce 1972 byl ale otevřen teologický seminář, kde studují budoucí duchovní takzvané Korejské křesťanské federace. Založil ho reverend Kan Rwan-u, vedoucí severokorejské církve, který se stal vicepremiérem země, což je jedna z nejvyšších politických funkcí. Nemusel se vzdát náboženství, neboť byl příbuzný Kim Ir-sena. Mají tam 13 studentů a v blízké budoucnosti chtějí otevřít i doktorandská studia. Vyučující neříkají otevřeně, že jsou profesoři, ale učí se tam pastorace a křesťanská etika. Jižní Korea postavila budovu semináře za 400 miliónů wonů, což je asi 400 000 amerických dolarů. Takže je tam celý seminář, i když má jen 13 studentů.

Vraťme se k příběhu zakladatele Severní Koreje Kim Ir-sena. Jak to vlastně bylo s jeho křesťanstvím?

Když mu bylo 12 let, odešel z domova. Ten byl hned vedle kostela, založeného misionáři v roce 1898. Chodila tam jeho matka i on. Kim odešel z Pchjongjangu do jižní Číny, kde bylo mnoho duchovních, kteří vedli tamní korejské sbory. Jedním z nich byl reverend Sun. Kim Ir-sen chodil do jeho sboru, i k němu na oběd. Když se stal bojovníkem za nezávislost, zajali ho japonští vojáci a křesťanští kazatelé mu pomohli dostat se z vězení. Podplatili stráže, aby mohl utéct, čímž mu zachránili život. Vše je napsáno v jeho vlastním životopisu, který by měl povinně číst každý obyvatel Severní Koreje. Ve druhé kapitole je řada příběhů s jeho křesťanskými přáteli, takže nikdo nemůže popřít, že jeho kořeny byly křesťanské. Severokorejcům tedy říkáme, že nemají ničit křesťanské aktivity, protože jsou zachováváním učení Kim Ir-sena.

Kdy tedy opustil Kim Ir-sen křesťanství?

Pravděpodobně poté, co začal s partyzánskými aktivitami a s bojem proti Japonsku. Jeho život byl těžký, Japonci zničili na mnoha místech korejskou armádu, bojující za nezávislost. Připojil se tedy k ruské armádě. Byl v ní pět let, dosáhl poměrně vysoké hodnosti a začal vytvářet mocenská spojení s Moskvou, která ho podporovala. Nejspíš v tomto období přestal s praktikováním křesťanství. Ale šest let před smrtí, v roce 1988, nechal postavit kostel na počest své matky. Je to menší chrám pro zhruba 500 věřících. Takže se začal vracet ke křesťanským kořenům. Kromě toho existuje řada příběhů o tom, jak křesťané z ciziny navštívili Kim Ir-sena. Pokud byl návštěvníkem duchovní a obědvali spolu, Kim Ir-sen ho před jídlem požádal o modlitbu. Neměl s tím žádný problém. Celý problém byl spíš jinde, znáte to z marxismu, že křesťanství je opiem utlačovaných...

Stále ale slyšíme o případech útlaku křesťanů v Severní Koreji. Zřejmě to není vymyšlené...

Týká se to hlavně 50. let, období války. Pronásledování začalo ale zřejmě už v roce 1946 a důvodem byla pozemková reforma. Severní Korea byla pod vlivem vlastníků půdy. Kim Ir-sen byl synem služebných. Jeho předkové po mnoho generací byli služební, což znamenalo, že byli na úrovni otroků. Starali se o hřbitovy šlechty. I jejich dům byl vlastně na hřbitově. Je to dlouhý příběh, kdy Kim chtěl, aby lidé dostali půdu. Předsedal výboru pro pozemkovou reformu a reverend Kan byl tajemníkem. Vlastníkům půdy se to přirozeně nelíbilo, tak se pokusili reverenda Kana zavraždit. V polovině ledna 1946 odpálili granát v jeho pokoji. Zabili ale jeho syna a návštěvníka, rovněž pastora, neboť reverend Kan spal v jiném pokoji. Dva měsíce na to se všechno zopakovalo a on se zase zachránil. Takže po těchto dvou teroristických akcích vlastníků půdy začalo být vedení velmi agresivní, začalo útočit na jakoukoliv opozici a zabilo přitom mnoho duchovních.

Když jezdíte do Severní Koreje, pozorujete tam nějaké zásadnější změny?

Severokorejci už nepoužívají příliš často komunistický slovník. Byl jsem tam mnohokrát a nikdy neobhajovali komunismus, ale socialismus, což je trochu jiné. Současně přijímají od roku 1992 tržní ekonomiku. Změnili ústavu, aby mohli začít se zaváděním tržních mechanismů. Například kurz měny je pohyblivý, za jeden dolar dostanete 150 nebo 160 wonů. Před rokem 1992 byl dolar přesně za 2,16 wonu, což mělo znázorňovat datum 16. února. Tehdy má totiž narozeniny Kim Čong-il. To byla Kimova ekonomika. Dnes jdete do kavárny, zeptáte se, za kolik je euro nebo dolar, a číšnice řekne: počkejte, musím se podívat. Neustále se to mění, stejně jako plat té číšnice. Někdy vydělá 10 000 wonů, když má hodně zákazníků, vydělá 30 000. Každý měsíc má jiný příjem. Tak si myslím, že se otvírají. Někdy si mohou koupit byt, můžou prodávat členství v bytových družstvech, to je novinka z poslední doby, a to je radikální změna, protože předtím platili jenom za energie a za vodu. Na to, abyste koupili dům, je třeba hodně peněz. Lidé tam také začínají používat mobily, které jsou v Severní Koreji velmi drahé, stojí skoro 500 dolarů. Přesto jsou tam lidé, kteří si to můžou dovolit.

Když někomu donesete mobil, může si ho nechat?

Nesmíte nikomu donést mobil. Nesmíte ho ani vzít do Severní Koreje. Celník vám ho zabaví, a cestou domů zase vrátí, takže o něj nepřijdete A co se týče internetu, běžní lidé ho nemají. Je tam intranet, který funguje jenom uvnitř země. Ale aby někdo mohl používat internet směrem ven, to musí mít zvláštní postavení.

Chtěl byste, aby vláda v Severní Koreji padla?

Ne. Myslím, že vůbec není ideální tlačit na pád tamního režimu, protože co pak uděláte se zhroucenou Severní Koreou? Ve Spojených státech existují operační plány, které počítají i s pádem vlády. To by ale znamenalo, že americká armáda musí dobýt Severní Koreu, ustavit tam nové vedení, kontrolované Američany. Což Čína nikdy nedopustí, udělá všechno pro to, aby americké odpalovací rampy nikdy nebyly v blízkosti Pekingu. A konflikt mezi Amerikou a Čínou je nemyslitelný. Možné a optimistické řešení je, že Severní Korea bude dělat postupné změny. Až bude schopna reformovat některou část ekonomiky, udělá to sama. Když na ni ale půjdete s bičem a budete je poučovat, nikdy ty kroky neudělají, protože je to proti duchu sebeúcty a soběstačnosti. Když ale učiní změny, ekonomika bude růst a oni vydělají víc peněz. Potom začnou nakupovat americké zboží, protože ho nesmírně obdivují. Je podle nich nejlepší a nejsilnější. Říkají mi: pošli nám americké jízdní kolo. Já povídám: pořád tvrdíte, že chcete zničit Ameriku a najednou chcete americký bicykl? A oni na to: americké kolo je nejlepší. Oni udělají mnoho pro to, aby se přátelili s Amerikou. Spojené státy by měly prostě zachytit ty signály, otevřít diplomacii a ekonomickou spolupráci. Je to jednoduché, hra slov - a nepotřebují na obnovu Severní Koreje ani peníze.