30. června  2013 v 22:40  rubrika: Výzvy přítomnosti

Postsekulární umění

Alois Kölbl - Foto: Petr Neubert

Alois KölblFoto: Petr Neubert

Ekumenický časopis Kunst und Kirche, vydávaný prestižním nakladatelstvím Springer pro německy mluvící oblast, se věnuje zajímavým aktivitám v oblasti architektury, umění a církve. Poslední číslo s názvem Postsekulární je celé věnované tematice současného umění, spirituality a náboženství v Čechách a na Moravě. Čím jsme jako jedna z nejsekulárnějších zemí editory zaujali, o tom hovořila Teresie Bečková s redaktorem Aloisem Kölblem.

Časopis Kunst und Kirche čas od času věnuje jedno číslo určité zemi, kdy se v tématu snaží o pohled z určitého typického aspektu. V Česku to měla být sekularizace, neboť to je fenomén, který u nás dosáhl zřejmě vyšší míry než kdekoli jinde. Nakonec se číslo jmenuje Postsekulární, neboť se během prvních rešerší ukázalo, že se náboženské hodnoty opět stávají důležitými faktory ve společnosti, říká katolický kněz a redaktor Alois Kölbl, existují tady nové tendence, nové formy dialogu mezi současným uměním a církví.  

Alois Kölbl: „Sekulární situace v Česku souvisí hodně s protireformací, s politickými konstelacemi, s obdobím komunismu a lze ji pochopit pouze na základě znalostí těchto dějin.  

Časopis Kunst und Kirche věnovaný postsekulárnímu umění v Česku - Foto:  Springer

Časopis Kunst und Kirche věnovaný postsekulárnímu umění v ČeskuFoto:  Springer

Výtvarnice Adriena Šimotová nám vyprávěla, jak přečkala dobu komunismu díky svému umění, které jí pomáhalo uchovat si spiritualitu a duševně přežít. A právě umění se stalo prostředkem k přežití i pro jiné. Adriena Šimotová velmi působivě vykládala, jak se v bývalém františkánském klášteře pokoušela najít ducha tohoto místa a z tohoto ducha tvořit své umění.  

Myslím, že takové podobné aktivity způsobily tady v Česku onu zvláštní situaci, kterou jsme se v tomto čísle časopisu snažili prozkoumat. Ti mladší již mají s obdobím komunismu mnohem méně společného, ale žijí v této postsekulární situaci. Zacházejí s tím ale úplně jinak – možná s větší hravostí – protože sami dobu represí vůbec nezažili.  

Velmi zvláštní byla pro nás i situace vztahu mezi státem a církvemi, hlavně otázka restitucí. Diskuse, jak bohatá smí církev být, zda smí vůbec mít peníze, co by s těmi penězi měla dělat, se objevovaly velmi často v médiích – právě v době, kdy toto číslo časopisu vznikalo. To vše jsme zahrnuli do obsahu. Myslím si, že v Česku je situace velmi specifická, která má ale co do činění s děním i v jiných zemích.“  

A jak vy osobně vnímáte právě tuto diskusi o církevních restitucích v Česku?  

Alois Kölbl - Foto: Petr Neubert

Alois KölblFoto: Petr Neubert

„To je těžké posoudit. Myslím si, že je v zásadě správné, že církev může jednat z pozice vlastníka, na druhé straně je nutné sledovat, co církev s těmi penězi dělá. Domnívám se, že pro církev je to i příležitostí ukázat, že by společnost byla bez církve chudší, a to nejen ve smyslu materiálním, ale i v mnohem širším smyslu.  

Zažil jsem obdobnou diskusi v Rakousku. Měli jsme referendum, ve kterém šlo o mnohem významnější odtržení církve od státu, o zrušení tzv. církevních privilegií. Tato snaha nakonec získala ve společnosti jen velice mizivou podporu, protože se církvím podařilo vysvětlit, o kolik chudší by tato společnost byla bez účasti církve v oblasti školství, kultury, v sociální oblasti i v dalších oblastech občanské společnosti.“  

Jaký byl váš obraz o Česku a o vztahu církve a umění předtím, než jste začal na tomto čísle pracovat, a jak se během práce proměňoval?  

„Viděl jsem před tím Česko jen takovým tím pohledem turisty, znal jsem krásné město Prahu, kde vládne úžasná harmonie mezi světskými stavbami a sakrální architekturou. Když se člověk dívá dolů z Hradčan, myslí si, že je to úplně nedotčený svět plný harmonie, která prochází epochami – ať jde o gotiku, baroko nebo o 19. století, najdeme kostelní věže v báječném souladu se sousedícími profánními stavbami. To, že je to jen kulisa, mi již bylo tak nějak tehdy jasné, cítil jsem to.  

Ale při důkladnějším pozorování je to daleko zřetelnější – ona křehkost, ty protiklady, prudké diskuse, rány minulosti. Fakt, že sekularizace má v Česku co do činění s historií mnohem starší, než je doba komunismu, že sekularizace hodně souvisí s Rakouskem, s rakouskou politikou, s Habsburky, s jezuity – to mi bylo již před tím jasné, ale mnohem více jsem si to ujasnil při podrobnějším zkoumání situace.  

V klášteře Nový Dvůr - Foto: Klášter Nový Dvůr

V klášteře Nový DvůrFoto: Klášter Nový Dvůr

Co pro mě bylo překvapivé, je nové pole dialogu mezi soudobým uměním a církví, jak se objevuje například u Nejsvětějšího Salvátora, jak se uskutečňuje v klášteře Nový Dvůr, kde pozvali architekta, který postavil klášter naprosto současných forem. A je tu spousta dalších věcí, které člověk z venku sotva vnímá.  

Mě osobně velice dojalo – a již na to mnozí z našich čtenářů i reagovali – setkání s Adrienou Šimotovou v jejím ateliérovém bytě. Považuji za velice silné, jak působivé umění, navzdory své vnější křehkosti a vetchosti, dokáže vytvořit, jak tuto křehkost dokáže do svého díla vložit, tematizovat ji. A tím i dává naději lidem v podobné situaci, kteří si kladou podobné otázky, jak se svou nemocí, omezením naložit. To je pro mě neuvěřitelně působivé. A právě pro mladé lidi to může být důležité.“  

Postsekulární doba je charakteristická hledáním spirituality. Může být moderní umění dnes mostem třeba i k návratu k tradičnímu křesťanství?  

Z výstavy Patrika Hábla Transformace krajiny - Foto: Patrik Hábl

Z výstavy Patrika Hábla Transformace krajinyFoto: Patrik Hábl

„Žijeme zároveň v době neuvěřitelného konzumu, v době překypující nabídkami, kdy je nesmírně těžké se rozhodnout, když si člověk chce ponechat co nejvíce možností otevřených. A právě v tomto bodě může umění významně přispět ke spiritualitě a zduchovnění.  

Mám právě za sebou rozhovor s Patrikem Háblem, který má v DOXu pěknou výstavu. A jedním z primárních cílů jeho malby je zastavit se, soustředit a rozhlédnout se… Myslím, že to je postoj, který v této hektické době plné spěchu a zároveň otázek, může významně pomoci, kdy skutečně mohou vznikat zdařilé vazby mezi uměním a církví. Připustit tento dialog už hodně znamená. Umění může uvést do pohybu proud, který naší společnosti celkově pomůže.“ 

Jak vnímáte vztah náboženství a umění v současné době? Může být umění jakousi cestou nebo prostředkem, který může přiblížit současného člověka nějakému náboženskému prožitku víc než třeba klasické náboženské projevy?  

„Nemyslím si, že umění může dávat náboženské odpovědi. Ale ve své svobodě a otevřenosti může vést k určité účasti na spiritualitě více než církev se svým systémem morálky a dogmatikou.“  

Možná upřesním otázku, nejde mi o náboženské odpovědi, ale o náboženský prožitek.  

„Rudolf Otto, velký sociolog náboženství, jednou řekl, že posvátno je mystérium tremendum et fascinans. Tedy něco, co člověka přitahuje a zároveň v něm probouzí bázeň. Myslím, že to je moment, kdy umění může člověku pomoci ke spirituální a náboženské zkušenosti. Disponuje totiž zcela jinými prostředky než myslitelé.  

Řeknu konkrétní příklad. Dělali jsme výstavu a pozvali jsme indicko-anglického umělce Anishe Kapoora k instalaci v prostoru kostela, kde se nachází mauzoleum. Anish Kapoor vytvořil kouli o průměru asi dva metry a do ní udělal prohlubeň. Celou kouli pozlatil plátkovým zlatem a postavil ji do prostoru kostela a ona začala pulsovat, každá změna světla změnila její povrch. Byla to fascinující zkušenost – zlatá koule, která člověka doslova přitahovala, aby do té hloubky vskočil, ale pak jej nechala venku – šlo tedy o vymezení hranice a umožňovalo to velice spirituální zkušenost.“  

Vedle své redaktorské a pastorační práce jste také kurátorem. Mohl byste popsat některé vaše zajímavé projekty, kde současné umění evokuje náboženské otázky?  

Jedním z klíčových zážitků při setkávání se současným uměním bylo pro mě setkání s polským umělcem Romanem Opalkou. Roman Opalka nedělal ve svém konceptuálním projektu od roku 1965 nic jiného, než že na plátna psal jednu číslici za druhou. A ta plátna se obraz od obrazu o malinko rozjasňují, obrazy vypadají na první pohled skoro všechny stejně, ale přece jen se od sebe odlišují, protože pozadí je vždycky o něco světlejší. 

Jeho výstava spočívala v tom, že do prostoru pověsil tři obrazy, ale nejdřív tam strávil celý den. Coby kurátoři jsme se ptali, co tam dělá, jde přece jen o to pověsit tři obrazy.  

Obrazy visely v prostoru jako oltářní triptych a k tomu zazníval hlas čtoucí čísla – když Opalka ty číslice maloval, tak k tomu také hovořil. Tak vznikl neuvěřitelně působivý prostor pro meditaci o čase o pomíjivosti.  

Jiný projekt, který byl pro mě důležitý, byl projekt korejsko-americké umělkyně Kim Sooja, která pochází z asijské kulturní oblasti a vytváří konceptuální umění. Promění se v ‚needle-woman‘, která zcela tiše a klidně stojí jak jehla na různých živých, pulsujících místech – klidný pól v tomto pohnutém světě, kde jsou masy lidí na cestách.  

Za touto uměleckou akcí je ale velice existenciální zkušenost. Výchozím bodem pro tuto umělkyni je potřeba se vypořádat se smrtí babičky. Ke korejské tradici patří, že se prostěradla darují příbuzným jako dědictví. Prostěradla představují i důležité životní okamžiky – milování, rodí se na nich děti a na konci života je člověk tímto plátnem opět přikryt. Umělkyně se stává ‚needle-woman‘ – jehlou, která sešívá nejen látky – to dělá také, ale i lidské existence – je jako šamanka – to mi řekla jednou v rozhovoru – ona chápe sebe samu nejen jako umělkyni, ale i jako osobnost, která se pokouší do naší společnosti vnést spirituální momenty.  

Jiným příkladem je finská konceptuální umělkyně Maria Wirkkala, která vychází z hnutí Fluxus, ale dospěla k velice svébytné obrazové poezii.  

Pozvali jsme ji k účasti na výstavě Nebeská přitažlivost. Dlouho váhala, jestli se zúčastní, ale nakonec do Štýrského Hradce (Graz) dorazila. Hned se do tohoto města, které má báječnou střešní krajinu, zamilovala.  

S umělkyní jsme vyšplhali na jednu kostelní věž, která je na vyvýšeném místě na starém městě. Z ní je rozhled na všechny světové strany. Objevila tam starý žebřík, který tam zapomněli řemeslníci. Chyběla mu jedna příčka. A to bylo výchozím bodem její úvahy, její umělecké akce. Nejdřív tu chybějící příčku nahradila skleněnou.  

Vycházela pak z tohoto prostoru kulaté kostelní věže s okny a nechala do všech os pohledu do střešní krajiny namontovat zlaté žebříky. Byly to 8 metrů dlouhé pozlacené žebříky, které byly s velkými náklady namontovány do střech – a to tak, že horizontální linii – životní prostor člověka – a nebe – vyznačila zcela zvláštním způsobem.  

A nakonec zavěsila skleněný žebřík do krovu kostela a nasvítila jej zcela slabým světlem. Efekt byl ten, že stín na trámech krovu byl silnější než žebřík samotný. Využila tak prastarý náboženský symbol, který existuje v různých náboženstvích – nejen v křesťanství – a samozřejmě je i v židovství – Jákobův žebřík. Je i v muslimské tradici.  

Vytvořila tak něco, co je srozumitelné napříč generacemi. Lidé vystoupili do této věže a pochopili poselství – přemýšlet o svém životním prostoru, o tom, co je tam táhne, co pro ně osobně toto vyznačení linie horizontu znamená a doslova i senzibilita pro ten okamžik, který se díky této umělecké intervenci povedl.  

Pochopili, co je jejich životní prostor a co je táhne nahoru, co je horizont jejich života.“ 

 

Postsekulární umění

Vložit na svůj web

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas