2. listopadu  2014 v 22:40  rubrika: Výzvy přítomnosti

Ruská disidentka Natalia Gorbaněvská ve vzpomínkách syna Jaroslava

Natalja Gorbaněvská - Foto: Filip Jandourek

Natalja GorbaněvskáFoto: Filip Jandourek

U příležitosti úterního státního svátku vyznamenal prezident Miloš Zeman na Pražském Hradě ruskou disidentku Natalii Gorbaněvkou, která 25. srpna 1968 spolu s dalšími sedmi lidmi na moskevském Rudém náměstí protestovala proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ocenění za své hrdinství získala až 25 let po pádu totality a necelý rok po své smrti.

Zatím je jedinou z oněch osmi statečných z Rudého náměstí, kdo české státní vyznamenání dostal. Slovenský prezident Andrej Kiska byl o něco štědřejší – v pondělí udělil státní vyznamenání nejen Natalii Gorbaněvské, ale i třem dosud žijícím účastníkům protestu. Za zemřelou Natalii Gorbaněvskou převzal v Bratislavě Řád bílého dvojkříže II. třídy její starší syn Jaroslav Gorbaněvskij a v Praze Medaili Za zásluhy in memoriam syn Josef.  

S Jaroslavem Gorbaněvskim natáčela Jana Šustová. 

Kde si myslíte, že Vaše máma Natalia Gorbaněvská vzala sílu a odvahu postavit se proti obrovské mašinérii okupace Československa a protestovat proti ní přímo uprostřed Moskvy?  

Jaroslav Gorbaněvský: Rudé náměstí v srpnu 1968 a osm statečných (m. j. Natalie Gorbaněvská, v kočárku mladší bratr) - Foto:  Artinbox Gallery

Jaroslav Gorbaněvský: Rudé náměstí v srpnu 1968 a osm statečných (m. j. Natalie Gorbaněvská, v kočárku mladší bratr)Foto:  Artinbox Gallery

„Upřímně řečeno, neznám odpověď na otázku, kde na to vzala sílu. Vlastně to ani nemusela být otázka síly, ale spíš toho, že vždy vyznávala svobodu. To ano! Bylo opravdu zapotřebí hodně síly, aby vyšla protestovat na Rudé náměstí? Nevím... Možná k tomu nebyla ani tak potřebná síla, jako spíš něco jiného – byla potřeba svoboda. Nakolik tomu rozumím, ona byla vždy nejsvobodnějším člověkem. A otázka svobody nespočívá v tom, že byla svobodnější než ostatní. Ona prostě byla svobodným člověkem. A tato vnitřní svoboda jí určitě pomohla svobodně vystoupit a svobodně říct, že ona nepodporuje invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ale jak to zvládla udělat, to Vám nedokáži říct, protože jsem nebyl na jejím místě.“  

Vám tehdy bylo sedm let, když Vaše máma Natalia Gorbaněvská na Rudém náměstí protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Co se pak ve Vašem rodinném životě změnilo?  

České vydání knihy Poledne Natálie Gorbaněvské - Foto: Česká televize

České vydání knihy Poledne Natálie GorbaněvskéFoto: Česká televize

„Ano, když vystoupila na Rudém náměstí, bylo mi sedm let. Potom začaly policejní prohlídky. Nebylo jich mnoho, aspoň pokud si pamatuji. Ale pro mě jako malého chlapečka toho bylo dost. Lidé z KGB tehdy přicházeli k nám domů a nějací cizí strejdové se ryli v našich soukromých věcech, což bylo nepříjemné. Byl jsem tehdy malinký, ještě jsem úplně nechápal, nakolik je to opravdu vážné a čím to hrozí. A potom mámu zatkli. Zatli ji, jak určitě víte, rok a kousek po demonstraci. Nezavřeli ji už dřív nejspíš proto, že měla mého malinkého bratra, který s ní tehdy byl na Rudém náměstí a kterému byly tři měsíce. A za tu dobu do svého zatčení dokázala sepsat knihu o demonstraci a o soudu nad druhými účastníky demonstrace. Kniha s názvem Poledne, kterou jsem si nedávno znovu přečetl, se podle mého názoru čte jako napínavá detektivka. Takže jsme zažili prohlídky a za více než rok ji zatkli.“  

A co se pak dělo po jejím zatčení?  

„Na ten další život mám vzpomínky, jak jsem se s ní setkal ve věznici – a na to si vzpomínám víc, než na prohlídky KGB, protože Butyrská věznice je taková stará budova s tlustými zdmi. Když tudy procházíš pod starými klenbami mezi stěnami širokými několik metrů – už to tě svírá... A potom se dostaneš do sálu, kde je stůl. Pamatuji si na ten dřevěný stůl ze starého červeného dřeva, ohmataný rukama, které se ho dotýkaly ze všech stran. To byl sál setkávání. Stůl se mi zdál nekonečně široký, protože přes něj nebylo možné dosáhnout na máminy ruce. Ona byla na druhé straně a ještě tam byly nějaké obrovské ženy v uniformách, které to všechno sledovaly a které mě šokovaly. Úplně nedávno jsem vytvořil rytinu zobrazující tuto návštěvu. Až teprve po smrti mámy jsem o tom dokázal něco nakreslit.  

Natália Gorbaněvská a její dvě děti - Foto: Česká televize

Natália Gorbaněvská a její dvě dětiFoto: Česká televize

A potom bylo setkání v Kazaňské psychiatrické léčebně, a to bylo (povzdech) ještě mnohem nepříjemnější než ve vězení. Byli jsme v takových skleněných budkách, v každé budce bylo telefonní sluchátko a mezi budkami byl průchod, kterým procházela taková ohromná tetka v uniformě, přes kterou měla bílý plášť. Maminku jsem viděl zdaleka v té budce a bylo to velmi smutné – i když jsem byl malinký a nerozuměl jsem tomu všemu.  

A máma potom o tom všem velmi nerada mluvila. Na vězení vzpomínala s radostí – třeba na to, jak ji někam převáželi a jak se jí zločinci smáli, že je politická vězenkyně a přitom je malinká. O tom ráda vyprávěla, protože to byla očividně radostná vzpomínka. Ale o psychiatrické léčebně mluvila nerada. Až teprve nedávno něco svěřila mému synovi, kterému je 17 let a se kterým měla zvláštní vztahy. Ona měla ráda své děti, ale své vnuky naprosto zbožňovala. A Petříkovi, tedy mému mladšímu synovi, vyprávěla, jak psala dopis, jak seděla nad listem čistého papíru a potom uplynul nějaký čas a ona se podívala na ten list papíru a on byl stále prázdný... Nic nenapsala a ona pochopila, že ačkoliv čas uplynul, ona nenapsala ani řádku. Byla naprosto utlumená chemickými léky.“  

A s kým jste pak jako děti žily, kdo se o Vás staral?  

„Já a můj bratr jsme zůstali s babičkou. Ze začátku, když mámu zatkli, nás schovali známí, abychom se nedostali do dětského domova, dokud nepadne nějaké rozhodnutí. Přátelé nás schovali, a za tu dobu se babička obrátila na úřady se žádostí, aby nás dostala do péče. Dostala povolení nás vychovávat, to vše bylo naprosto oficiální, a tak nás přátelé přivezli zpět domů. Dobře si na to pamatuji, protože mě najednou neplánovaně odvezli na chatu, což mi bylo příjemné. A pak jsme zůstali s babičkou.“  

Když Vaši mámu Natalii Gorbaněvskou propustili, podařilo se Vám po čase emigrovat do Francie – kdy to bylo a jaké byly začátky Vašeho života na západě?  

Pařížský malíř a grafik Jaroslav Gorbaněvskij s redaktorkou Českého rozhlasu Janou Klusákovou na vernisáži své výstavy Zvěčněná paměť v pražské galerii Art in Box - Foto: Jana Šustová

Pařížský malíř a grafik Jaroslav Gorbaněvskij s redaktorkou Českého rozhlasu Janou Klusákovou na vernisáži své výstavy Zvěčněná paměť v pražské galerii Art in BoxFoto: Jana Šustová

„Emigrovali jsme v roce 1975. Zamířili jsme do Francie, protože tam Vladimír Vilianič Maximoff založil svobodný ruský časopis s názvem Kontinent. Byl to emigrantský časopis, ale už z té třetí vlny emigrace, tedy od těch posledních emigrantů. A on mámě nabídl, aby pro něj pracovala a potom dlouhá léta spolu ve dvou tento časopis vydávali. Takže si myslím, že kvůli tomu jsme odjeli do Francie, protože tam byla nějaká vidina práce, což je samozřejmě velmi důležité pro člověka, který emigruje. Neboť dostat se do cizího světa a nevědět, co tam dělat, není samozřejmě moc příjemné. 

A já jsem byl moc rád, že jsme emigrovali, protože v roce 1975 už mi bylo 14 let a pro mě to byl úplný svátek. Nejdřív jsme přijeli do Vídně, strávili tam měsíc, potom jsme byli jeden nebo dva týdny v Mnichově, a nakonec přišla Paříž. 

Do Vídně jsme přiletěli 18. prosince, Vídeň byla pod sněhem a dýchala vánoční atmosférou. Byl to zázrak – a dokonce i dnes, když už jsem zvyklý na tento západní život, je to naprosto nádherná vzpomínka. A my jsme tehdy přijeli přímo ze Sovětského svazu! Dojmy, jakými na nás zapůsobily malé turecké obchůdky plné naprosto všeho, takového množství neuvěřitelných věcí, a těch věcí bylo tolik, že je nebylo možné ani spočítat! Byly tam vyskládané až do stropu a ze stropu ještě visely nějaké klobásy, šunky a další dobroty. Po našich zkušenostech se sovětskými obchody, které byly 50x větší a ve kterých bylo 100x, nebo spíš 1000x méně zboží, to byla opravdu změna. A to ani nemluvím o obchodech s hračkami, před jejichž výlohami jsme hodně dlouho postávali s bráškou, kterému tehdy bylo sedm a půl let. Dívali jsme se na všechny ty naprosto nevídané hračky, kterých bylo neskutečně mnoho, a přesto byly všechny rozličné. To nás, kteří jsme přijeli ze Sovětského svazu, naprosto šokovalo! Bylo to neuvěřitelné. Takže to bylo to naše první setkání se západem, které určitě zakusil každý člověk z východu, když se tehdy dostal na západ.“ 

Doslechla jsem se, že Vaše rodina je křesťanská – jak jste žili svou víru ještě v době, kdy jste byli v Sovětském svazu?  

Jaroslav Gorbaněvskij: Portrét babičky - Foto: Jana Šustová

Jaroslav Gorbaněvskij: Portrét babičkyFoto: Jana Šustová

„Ne, o naší rodině se nedá říct, že byla silně křesťanská. Jestli existují nějací obyčejní světci, které v životě potkáváme, tak k nim podle mého osobního názoru patří moje babička. Ona žila křesťanským životem nejvíc ze všech lidí, které jsem kdy v životě potkal. Pomáhala bližním a tak dále. Ale přitom ona sama byla nevěřící. Říkala mi: ‚Přežila jsem hladomor 20. let, hladomor 30. let, hladomor 40. let i hladomor 50. let. Jestli existuje Bůh, tak je to sabotér.‘ To byl její úhel pohledu a ať to každý sám posoudí, nebudu to vysvětlovat, mám na to všechno svůj názor. Ale stručně řečeno: Takovou jsme měli babičku, která v rodině udávala tón.  

Když jsem se narodil, máma ještě nebyla pokřtěná. A potom, do narození mého bratra Josefa, se dala pokřtít. A jeho už potom také dala pokřtít, když se narodil. Ale já už jsem byl dost velký, tak mě pokřtít nedala s tím, že až vyrostu, mám si to vyřešit sám. A pokud si pamatuji, nijak zvlášť jsme doma křesťanství nepraktikovali – ikony jsme doma neměli, do kostela jsme nechodili. Tedy je možné, že máma tam chodila, ale beze mě. Nevnímal jsem žádnou zvláštní přítomnost křesťanství u nás doma, co se týče předmětů, gest a úkonů...“  

Ale bylo to jisté vyjádření svobody, že se Vaše máma dala pokřtít v době komunismu...  

„Ano, samozřejmě. Ale to tehdy dělalo hodně lidí, pokud vím. Četl jsem o tom v knihách, že tehdy hodně lidí přijalo křest a dali pokřtít i své děti. A vlastně vždy v Rusku něco takového bylo, hodně se vypráví třeba o tom, jak babičky daly křtít svá vnoučata a tajily to před jejich rodiči. Křesťanství tam nějak žilo, ve skrytosti. A mimochodem – když jsem chodil do školy, procházel jsem denně kolem kostela, který byl v Moskvě vedle stanice metra Sokol. A tam byli vždy nějací lidé, které jsem zdálky viděl. Ale to vůbec nebyl můj svět. Absolutně ne.  

Ale potom, když jsme přijeli do Francie, jsem se dostal do organizace, která se jmenuje Ruské studentské křesťanské hnutí. Bylo to křesťanské pravoslavné mládežnické sdružení a oni tehdy jezdili – a já s nimi – na letní tábory do Alp, kde jsme chodili po horách a bylo to naprosto úžasné. Vždy tam byl přítomen kněz, bydleli jsme ve stanech, a také tam byl zvláštní stan, který sloužil jako kostel. Tam jsem se poprvé setkal s pravoslavným křesťanstvím. A jak si tak vzpomínám, byl tam takový pozoruhodný ruský kněz z Paříže, otec Boris Bobrinskij. Na tom táboře se každý rok kněží měnili, ale v jednom roce, kdy jsem tam byl já, tam byl právě otec Boris. A velmi živě si vzpomínám, jak jsem se na něj podíval a prohlásil jsem: ‚Bůh není!‘ Řekl jsem to hodně unáhleně, tak nějak chlapecky, byla to taková provokace. A ten kněz byl vysoký, trochu podobný portrétům od malíře El Greca, vypadal jako španělský inkvizitor. A on se tak na mě ze své výše podíval svým moudrým pohledem neobyčejného člověka, měkce se usmál a neřekl nic. Dál naslouchal, co mu ještě řeknu. Ale já už jsem neměl co říct, plácnul jsem hloupost. A vyprávím Vám to proto, že jsem si to hluboce zapamatoval. Něco z toho zůstalo v mé duši, jakási otázka a ještě něco dalšího.  

Potom jsem časem četl knihy, které ze začátku nebyly všechny křesťanské. Moje vzdělání začalo ve Vídni. Hned v ty první dny, kdy jsem se ve čtrnácti letech dostal do Vídně, mi dali do rukou knihu Souostroví Gulag, to bylo v roce 1975. Tehdy ta kniha právě vyšla! Já jsem tu knihu Souostroví Gulag zhltl, nemohl jsem se od ní odtrhnout! Představte si: jsou to tři tlusté díly, ale já jsem se nemohl zastavit, dokud jsem je nedočetl do konce! Pro mě osobně to byla forma vzdělání.  

No, a pak po čase jsem se dal pokřtít a stal se pravoslavným křesťanem. Nedá se říct, že bych žil nějak zvlášť církevně. Čas od času chodím do kostela, zvlášť o svátcích... Ale moje manželka je katolička, takže na velké svátky chodíme buď ke katolíkům nebo k pravoslavným. Ve Francii každý věří v to, co chce a jak chce... Ale naše rodina se v Paříži opravdu stala křesťanskou, protože když to v jakýsi okamžik bouchlo, tak se ukázalo, že jsme opravdu křesťané, pravoslavní křesťané, protože jsme Rusové, a protože to patří k naší kultuře. Ale nepatříme k těm pravoslavným křesťanům, pro které jsou největší nepřátelé katolíci, spíš patříme k pravoslavným křesťanům, pro které jsou katoličtí křesťané naši bratři. Chvála Bohu, že i takoví pravoslavní křesťané existují.“  

Od druhé poloviny 80. let se profesionálně zabýváte malířstvím a grafikou, v posledních letech jste se dokonce začal věnovat pedagogické činnosti. Pokud vím, letos v srpnu jste v Praze něco vytvářel spolu se zdejšími umělci – co to bylo za projekt?  

Jaroslav Gorbaněvskij a Zdeněk Okůnek - Foto: Jana Šustová

Jaroslav Gorbaněvskij a Zdeněk OkůnekFoto: Jana Šustová

„To ani nebyli umělci. Je potřeba říct, že sem do Prahy mě pozval pan Zdeněk Okůnek. To je ředitel jazykové školy, která se zaměřuje na výuku češtiny pro cizince, aby se mohli naučit češtinu a studovat tady třeba na univerzitách. A tento Zdeněk Okůnek minulý rok pozval do Prahy mojí mámu, zorganizoval její cestu, tady se o ní staral a pečoval o ni – a samozřejmě se od ní nechal i komandovat, protože ona velmi ráda někomu poroučela... Ale my všichni jsme ta její nařízení dobrovolně dodržovali... A tato loňská cesta mojí mámy do Prahy byla něčím velmi pozoruhodná. Máma z ní měla obrovskou radost a vrátila se z ní unavená, ale šťastná. A Zdeněk Okůnek tak nějak vstoupil do našeho života.  

29. listopadu moje máma zemřela... (povzdech). No, co se o tom dá říct... o tom neřekneš nic zvláštního... Zdá se mi, že je stejně tak nějak pořád se mnou. Stejně tak mi to připadalo i o babičce, když zemřela, že je pořád někde se mnou...“ 

Když Vaše maminka umírala, byli jste spolu? Jaké byly její poslední chvíle?  

„Ne, ona umřela ve spánku. Nikdo netušil, že zemře. O tři dny později měla letět do Petrohradu a potom do Moskvy. Umřela ve spánku a proto moje poslední setkání s ní bylo naprosto normální. Přišla k nám domů, já jsem tehdy byl po nějaké nevelké operaci a špatně jsem chodil. Ona mi přinesla polévku. Po pádu Sovětského svazu totiž moje máma začala vařit polévky. Když už nebylo potřeba bojovat se Sovětským svazem, ukázalo se, že má nový talent – vařit polévky a boršče... A velmi ráda jimi někoho hostila a chlubila se jimi, velmi často se jí podařilo vytvořit naprosté skvosty. A ona mi tehdy prostě přinesla polévku, která byla moc dobrá, jak už u ní bývalo zvykem. A odešla... A o dva dny později naše Ukrajinka Zarjana, která u ní pracovala a která pracuje i u nás, k ní přišla uklízet a našla ji už mrtvou.  

Když měla máma pohřeb, přiletěl pan Okůnek do Paříže – přímo na pohřeb, přestože jinak měl jiné povinnosti. ... A tehdy, nebo možná někdy později, mi řekl: ‚Teď musíme pro Tvou maminku zorganizovat Tvou výstavu!‘ A když se v průběhu rozhovoru ukázalo, že já ještě navíc dávám lekce kreslení, tak prohlásil: ‚To je úžasné, uspořádáme tedy výtvarnou dílnu!‘ A tak jsem se ocitl tady v Praze a vyučoval kresbu. Ale vůbec jsem nevyučoval výtvarníky, ale začátečníky, lidi, kteří dosud nepříliš kreslili... A oni za ty tři týdny vytvořili řadu zajímavých kreseb. Samozřejmě, pokud budou chtít opravdu kreslit, budou potřebovat víc času než tři týdny. Ale oni už zakusili tu radost, kdy vzniká kresba, kdy se něco rodí na papíře, něco v podstatě neočekávané... Protože dobrá kresba – to je vždy něco tak trochu nečekaného.“  

Takto poutavě vyprávěl ve Výzvách přítomnosti Jaroslav Gorbaněvskij, syn ruské disidentky Natalie Gorbaněvské, která je s naší vlastí svázána svým protestem proti okupaci Československa v srpnu 1968. Výtvarník Jaroslav Gorbaněvskij byl hostem Jany Šustové. 

Autor:  Jana Šustová

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas