Džihádisté z Evropy bojují v jednotkách ISIL
Už před rokem se poměrně otevřeně mluvilo o tom, že až polovina bojovníků v Sýrii pochází z jiných zemí. Teď pomalu vyplouvá na povrch fakt, že část z nich jsou evropští islamisté. V Sýrii a Iráku postupují extremistické ozbrojené jednotky, které mají svůj cíl už v názvu: Islámský stát v Iráku a Levantě. Nedávno jejich řady doplnil například 18-letý Brit, který vystupuje pod pseudonymem Osama bin Bieber.
Problematiku džihádistů, kteří do Sýrie a Iráku proudí z evropských států, pro Český rozhlas Plus okomentoval belgický levicový aktivista a autor knihy „Syriana. Dobývání pokračuje“ Bahar Kimyongur.
O kolika lidech je vlastně řeč, když mluvíme o belgických islamistech, kteří se připojili k bojům v Sýrii nebo také Iráku?
„Úřady uvádějí, že z Belgie odešlo 250 džihádistů. Tolik lidí z Belgie podle nich bojuje v Sýrii. Fakt, že se mohou přesouvat ze Sýrie do Iráku, belgické úřady v potaz neberou. My ale ze sociálních sítí víme, že k tomu skutečně už v několika případech došlo. Několik belgických džihádistů se připojilo k jednotkám Islámského státu v Iráku a Levantě po té, co padlo irácké město Mosul. Celkově se dá říci, že belgické úřady případy džihádistů podhodnocují a že uvedená čísla jsou nižší než ve skutečnosti. Podle našich informací odešly z Belgie asi čtyři stovky džihádistů.“
Ano, číslo 250 mi připadalo trochu nízké, vzhledem k tomu, že se v britských médiích tento týden objevily informace, že z Británie odešlo do Sýrie a Iráku tisíc radikálních islamistů... Přece jen, islámská komunita v Belgii také patří k velmi početným.
„Přesně tak. Došlo skutečně k paradoxní situaci, kdy se o Belgii mluví jako o zemi, ze které odešlo nejvíce džihádistů vzhledem k počtu obyvatel, a na druhou stranu úřady operují s číslem 250. Přitom ze sociálních sítí víme, že sami džihádisté z Belgie uvádějí, že jich jsou čtyři stovky. Navíc například belgický ministr zahraničí Didier Reynders prohlásil, že všech eurodžihádistů, tedy islamistů, kteří odešli bojovat do Sýrie z evropských zemí, jsou dva tisíce. Toto číslo uvádí většina odborníků. Ale není správné. Jeden tisíc džihádistů je jenom z Velké Británie, druhý tisíc potom z Francie, jenže kam se poděli všichni džihádisté z Nizozemska, z Německa, z Belgie, z Rakouska, kde jich také není zanedbatelný počet, a ze zemí severní Evropy jako je Norsko nebo Švédsko a zejména Dánsko? Pak je tu ještě Španělsko. A to vůbec nemluvím o Albánii anebo Bosně, odkud islamisté do Sýrie také prokazatelně zamířili. Ale mají vlastní síť a způsoby, jak se do Sýrie dostat. Takže ve skutečnosti mluvíme minimálně o dvojnásobném počtu evropských bojovníků, asi o čtyřech nebo spíše pěti tisících lidí.“
Proč podle vás úřady počty eurodžihádistů tak podceňují? Čím si to vysvětlujete?
„Na prvním místě bych asi jmenoval provinilou laxnost evropských úřadů. Když vypukla v Sýrii občanská válka, dala se evropská zahraniční politika vůči Sýrii shrnout slovy: syrský prezident Bašár Asad je absolutní zlo. A cokoliv dalšího – třeba evropští radikální islamisté, kteří proti němu odjížděli bojovat, byli automaticky vnímaní jako menší zlo. Byli to de facto spojenci. Pomáhali bojovat s nepřítelem. A tak se jaksi ‚přirozeně‘ jejich počty a také nebezpečí, které představují pro své domovské země, podceňovalo. Teď ovšem najednou vzbuzuje paniku. Souvisí to s tím, že se někteří z bojovníků vrací, nebo se přesouvají do Iráku, kde najednou bojují na straně nepřítele. Dokud bojovali v Sýrii, umírali v Sýrii a zabíjeli Syřany, nikdo se tím nevzrušoval. Ale teď, když začínají být nebezpeční pro Evropu, jsme z toho najednou strachy bez sebe. Stačilo, když se do Belgie ze Sýrie vrátilo asi třicet džihádistů veteránů, a začalo se mluvit o tom, že představují nebezpečí pro všechny své spoluobčany. Jenže úřady samozřejmě nemohou říci: ‚My se omlouváme, tohle jsme trochu neodhadly,‘ takže se snaží celou záležitost trochu bagatelizovat.“
Pokračuje odliv eurodžihádistů do Sýrie a Iráku?
„Zeptejte se na pařížském letišti v Orly. Policisté a celníci, kteří tam pracují, přiznávají, že v každém letu z Francie do Turecka sedí dva až tři potenciální džihádisté. Také přiznávají, že počty bojovníků, kteří se vracejí, už dosahují stovek. Takže si myslím, že máme plné právo kritizovat evropské úřady za jejich laxnost a také lhostejnost k této tragédii. Protože mluvíme o situaci, kdy jsou všichni poražení. Nikdo nic nezískal, všichni jen ztratili. Na jedné straně stojí ohrožené domovské státy eurodžihádistů, na druhé straně jejich zlomené rodiny a zlomení jsou často také sami veteráni syrské války. Jsou to lidé, kteří se k džihádu – tedy svaté válce – upjali jako k jediné naději. Vydali se budovat islámský stát, a teď se vracejí, bez vítězství, zlomení, ztracení pro všechny.“
Můžete popsat, jak vypadají typičtí eurodžihádisté? Mají nějaké společné rysy?
„Lze říci, že tu docházelo k dvěma různým dějům. V první vlně odcházeli bojovat do Sýrie především idealisté, snílci, kteří nebyli radikální, ani co se týká politiky, ani nábožensky. Šokovalo je, k jakým zvěrstvům v Sýrii dochází, odjížděli tam bojovat za ideály. Ty je ovšem rychle přešly, když se zapojili do bojů v různých islamistických teroristických a extremistických skupinách.
Druhá vlna přišla společně s takzvanou hidžrou – toto slovo označuje přerušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových. Jako hidžra se označuje přesun proroka Mohameda z Mekky do Mediny. Islamističtí extremisté hidžru používají jako výzvu k emigraci. Tvrdí totiž, že pokud žije pravověrný muslim v nemuslimské zemi, dopouští se tím hříchu. Sýrie za Bašára Asada byla sekulární zemí, kde koexistovalo několik náboženství a náboženských proudů vedle sebe, ale teď, zvláště na území, které ovládají jednotky Islámského státu v Iráku a Levantě, jde podle radikálů o islamistický stát a tedy o svaté území, kam se mají pravověrní muslimové stěhovat. Jsou vyzváni k jakési náboženské kolonizaci. Tato výzva už nemíří jen na mladé muže a potenciální bojovníky, ale také na islámské ženy a na celé rodiny. To je relativní novinka, trvá to posledních pár měsíců.“
S jakou odezvou se tato výzva setkává?
„Dochází k případům, kdy rodiče unášejí vlastní děti, aby tam s nimi mohli odjet. Velmi medializovaný byl třeba případ dvanáctileté Francouzky. Její matka požadovala dceřinu repatriaci zpátky do Francie, ale úřady už nic nezmohly. Teď je dívka někde na severu Sýrie.
Pak je tu případ třináctiletého dítěte z bruselské čtvrti Molenbeek. Zase ten samý průběh. Začalo to idealistickými mladíky, ze kterých se extremisté stali až v Sýrii. Ti ale teď směřují islamistickou propagandu plnou velkých slov, jako je povinnost a důležitost emigrace do Sýrie, kde je nutné vést džihád.
Jedná se skutečně o masovou mobilizaci rodin, které odcházejí z Evropy. Jedním z typických příkladů je sestra nechvalně proslulého Mohameda Meraha, teroristy, který zabíjel v roce 2012 v židovské škole v Toulouse. Jeho sestra teď odjela do Sýrie společně se svým partnerem a dalšími přáteli, spolu s nimi zmizelo deset dětí. Odvezli je do Sýrie zmítané válkou, do oblasti, kde zuří boje. Oni doufají, že je tam někdo zabije. Chtějí i s dětmi zemřít jako mučedníci.“
Můžete popsat, jaké nebezpečí představují džihádisté, kteří se ze Sýrie nebo z Iráku vracejí do svých domovských evropských zemí? Předpokládám, že vzhledem k jejich radikalizaci je to především terorismus…
„Nebezpečí to je hned v několika ohledech. Případný neúspěch džihádu, ať už v Sýrii nebo v Iráku, může u mladých extremistů vzbudit velkou frustraci a může vyústit v návrat do Evropy. Tato frustrace se může následně přetavit do touhy po pomstě a odplatě právě v domovské zemi, která nechala dění v Sýrii bez jakékoliv reakce, která nepomohla. Další nebezpečí může pramenit z toho, že radikálové usilují o vznik jakéhosi celosvětového chalífátu. Což jaksi vyžaduje porážku vlád v evropských zemích. Z ultra-radikálních islamistických organizací, jako je Islámský stát v Iráku a Levantě, se ozývá křik po vyhlášení tažení v Evropě.“
Jak by na to měly evropské státy zareagovat? Existuje nějaký způsob, jak zabránit eskalaci násilí?
„Nemůžeme vytáhnout kouzelnickou hůlku. Zlo už bylo spácháno. Proces radikalizace trvá už tři roky. Otevřeli jsme jakousi Pandořinu skříňku. Jedna věc jsou eurodžihádisté, ale já si teď víc lámu hlavu s těmi, na které mají vliv. Všichni ti mladí, kteří na Facebooku hltají obrázky uřezaných hlav nebo ukřižovaných bezvěrců, to mě trápí. Jde o masovou propagandu a nepřítel je každý, kdo se liší. Nejen křesťané nebo židé, ale také šíité nebo i sunnité, když nejsou ultra-radikální, nebo třeba jen vyzývají ke smíru. V Evropě žije početná skupina, čtrnácti, šestnáctiletých dětí, které každý den hltají nový příděl této propagandy. Žádné rychlé řešení neexistuje, je to běh na dlouhou trať.“
Jakým způsobem lze nebezpečí eskalace násilí zmírnit?
„Je zapotřebí zlepšit vzdělávání našich dětí. Musí se naučit, že existují univerzální lidské hodnoty, které jsou na prvním místě. Žádné řeči plné nenávisti, které vylučují odlišnost, o podřízenosti, kdy ten, kdo je opravdový pravověrný muslim, bude vládnout, a z ostatních se stanou jeho otroci. Musíme zřejmě používat stejné prostředky jako Islámský stát v Iráku a Levantě, to znamená videa a fotky, které zaplní sociální sítě. Mladí muslimové v Evropě musí zjistit, že odpovědí na islamofobii není radikální islamismus, ale občanské ideály, hodnoty společné všem lidem. V první řadě jsem lidská bytost, občan, který má stejná práva, jako všichni ostatní.“
Belgický aktivista Bahar Kimyongur, autor knihy Syriana. Dobývání pokračuje, byl hostem pořadu Za hranou.
