Co vše klíčí...

25. únor 2017

Skončily mrazy a je už předjaří? Sníh v Praze roztál a na horách taje, i když mrazy ještě přijdou. Po zimě přijde obleva a jaro. Taková je i zkušenost a očekávání lidstva. A tak i já sleduji s napětím trávník na našem dvoře. Jsem netrpělivý, kdy zahlédnu první záchvěv jara? Zdánlivě se nic neděje.

V neděli jsem kázal na Ježíšovo podobenství o zasetém semenu z Markova evangelia (4, 26-29). Semeno je zaseto a pak to vypadá, že se nic neděje. Ježíš říká, že je jedno, zda člověk bdí, či spí. Semeno, ať se nám to jeví, že se mnohdy nic neděje, automaticky roste.

Ježíš nás však nechce jenom zaujmout tím, jak semeno roste, nechce nás seznámit se základy zahradnictví. Ale podobenství míří hloub, nebo výš, k Božímu království, k věcem, které jsou v našem životě ty nejpodstatnější. Důležité pro nás.

A také důležité pro naše děti. Co jsme do nich zaseli a nezaseli? Oprávněně nás může trápit tato otázka. A občas, ve všedním dni, nás děti rozčilují, jejich přístup k životu, to jak věci pořádají. A také nám připadá, jak říkáme, jako bychom hrách na stěnu házeli. Jakoby to, co jsme do nich zaseli, nerostlo.

Ježíš v podobenství o zrnu nemá na mysli především semeno. Když vysvětluje podobenství o rozsévači, přizná, mluví o zrnu, ale má na mysli Boží slovo. A na nás doléhají otázky, jak je to s Božím slovem a naší vírou?

Církve, vyjma dnes Církev bratrskou, se podle statistik zmenšují. A tak nevidíme úspěch, nevidíme, že by lidu víry přibývalo. A snadno se v nás usadí otázka: Co bude? Klademe si tuto otázku. Proč se nám mnohdy nedaří dovést k víře naše děti? Ptá se farář, ptají se někteří rodiče. Co jsme udělali a děláme špatně? Jak to je se zasetým zrnem? Neroste? Je svět na tom čím dál hůře a propadá jen zmaru? A to, jak se blíží Boží království, není vidět.

V našich úporných pochybnostech a otázkách nás Pán Ježíš podobenstvím chce potěšit. Nebojte, ať spíte, či bdíte, jak dětem říkáme, ať vytahuješ semínko očima sebevíc, přitom se ti zdá, že se nic neděje, semeno roste samo, automaticky, ani nevíš jak. Jestli bylo zaseto, nemusíme se trápit a můžeme přenechat vše na Pánu Bohu. Dát prostor, aby vše rostlo. Věřit, že ze zrna vzejde osení a obilí dá úrodu a připustit, že automaticky roste, i když my nevidíme hned výsledek.

Stejná zkušenost jako s trávníkem na jaře, když koukám ze svého okna. Stejná naděje, víra a jistota. Se zelení i s královstvím Božím je to tak, že prostě roste, i když to nevidíme, nepostřehneme. A tak mějme naději a klid v duši. A radost, když zahlédneme, jak se trávník zelená a když zahlédneme další klíček. Pán Bůh dává vzrůst.

Autor je farář Českobratrské církve evangelické v Praze 3 - Žižkově

autor: Pavel Kalus
Spustit audio