Jaro
Jaro je mocná doba. Větve, které ještě před pár týdny vypadaly jako mrtvé, jsou najednou plné života, ptáci řvou, přichází víc světla a tepla a člověka to těší a není divu. O to větší šok nastane, když se očekávaný vývoj najednou jaksi krutě zvrátí. A přímo velikonočně, život v rozpuku mládí zaniká.
Působilo téměř apokalypticky vidět hustě rozkvetlé stromy, jimiž vichr házel ze strany na stranu, lámal větve, které ještě dřív, než stačily zvadnout, se ze země jakoby s údivem dívaly na rozburácený svět. Myslely přitom na krutost života? To jistě ne.
Bylo až jaksi brutálně mystické vidět chumelenici stvořenou ze sněhových vloček a okvětních lístků, bělostnou, podivnou, nepatřičnou. Nešlo přitom nevnímat zvláštní synchronicitu s velikonočním příběhem života, smrti, vzkříšení, v zázracích, které se mezi lidmi kolem mě i ve mně zase děly a já jich mohl být svědkem. Snad i proto bylo celkem lehké letos odolat a roztrpčení ze zmaru života neskrývat za nářky, že zas nebude z čeho pálit, či tak něco.
Pár týdnů před Velikonocemi jsme sázeli stromy a keře, asi tak třicet, na jednom svahu moravské strany Vysočiny. S kamarádem Filipem, zamyšleným filosofem, stejně jako dělníkem lesa a mokřadných luk. Byla to nádherná práce. „No jo, dyť je to práce se životem,“ odpověděl mi Filip. No jo. Co na to říct? Celý život je práce se životem.
V řeckém originálu evangelií je použito sloveso theorein, když Máří z Magdaly přišla ke hrobu svého Mistra, zrána třetího dne, kdy zemřel. Theorein, tedy vidět, meditovat, pozorovat, rozjímat, což je docela něco jiného než očumovat či analyzovat či jen naříkat. Nerozuměla tomu, co se dělo, ale potkala se s tím, kterého milovala, protože chtěla, protože mu to umožnila. Mám stejnou zkušenost. Čímžto se pro dnešek loučím.
Autor je římskokatolický farář z Bohdalic.
