17. června  2017 v 09:05  rubrika: Duchovní zamyšlení

Je liturgické mezidobí okurkovou sezónou církevního roku?

Zelená roucha pro liturgické mezidobí - Foto: Jana Šustová

Zelená roucha pro liturgické mezidobíFoto: Jana Šustová

Stojíme na kraji léta, ve školách pomalu dobíhá rok a studenti i pracující se začínají těšit na dovolenou.

I liturgický rok v církvi jako by doběhl jeden cyklus a nabíral nový dech. Radostné velikonoční období se přehouplo do svátků seslání Ducha Svatého a ještě naposledy zarezonovalo v neděli Svaté Trojice a nyní se opět nacházíme v době, kterou v liturgii označujeme jako mezidobí. 

Mezidobí, to slovo samo jako by naznačovalo, že je to doba tak nějak obyčejná, mezi významnými částmi, doba, která není ničím zvláštní, ničím mimořádná. Možná že ale právě tato doba – jakási „okurková sezóna“ církevního roku – je pro nás tím důležitější. Faráři to dobře znají, na velké svátky přijdou do kostela i návštěvníci sváteční, mimořádná příležitost dokáže lidi aktivizovat, vybudit k činnosti. Zato v té „obyčejné“ době přijdou jenom ti nejvěrnější. 

A není to tak jenom s kostelem – i ve svých životech se mnohem snáze necháme k nějaké činnosti na krátko pohnout něčím mimořádným. Dokážeme s velkou slávou něco začít, ale velmi záhy zjistíme, že dlouhodobá, systematická činnost se často ukazuje jako kámen úrazu, sotva prvotní nadšení vyprchá. A přitom stabilita a úspěch mnoha věcí – mezilidské vztahy nevyjímaje – stojí daleko spíše na dlouhodobé vytrvalosti, než na jednorázových, byť velmi intenzivních vzplanutích. 

Možná pro nás tedy tato doba může být příležitostí zamyslet se nad tím, co ve svých životech považujeme za důležité, co z nás dělá to, čím chceme být. Co bychom nechtěli opouštět a co naopak není tak podstatné. A pak si můžeme položit otázku, zda těm podstatným věcem v našich životech – ať už to je něco, co děláme, nebo třeba lidé kolem nás, na které si ale také musíme najít čas – věnujeme opravdu tolik pravidelné pozornosti, kolik si zaslouží. 

Jsme v mezidobí nejenom liturgickém, jsme v čase, kdy se můžeme nadechnout, setřást ze sebe starosti a pohlédnou na sebe trochu s odstupem. V čase, kdy si můžeme říci, kam chceme dál jít. Nenechme si tento důležitý okamžik vzít, najděme si na něj čas – třeba někdy v tichu kostela, nebo uprostřed přírody. To totiž může nakonec být mnohem důležitější, než třeba ta nejkrásnější dovolená z katalogu… 

Autor je starokatolický kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví ČR. 

Autor:  Petr Vinš
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 24. června  2017 v 09:05     Audio  rubrika: Duchovní zamyšlení

    Náboženské stereotypy

    Žijeme v době, kdy většině církví ubývají členové. Je to dokazatelné ze statistik i z údajů plynoucích ze sčítání obyvatel. A přesto se nezdá, že by dnes lidé nevěřili v existenci Boha či alespoň čehosi nad námi. Mnoho...

     
  • 10. června  2017 v 09:05     Audio  rubrika: Duchovní zamyšlení

    Zlobivé a hodné děti

    Byli jsme na návštěvě u svých přátel, mají velké zahradnictví a šest dětí. A ty děti rády pracují, jsou veselé a nejsou otrávené.

     
  • 3. června  2017 v 09:05     Audio  rubrika: Duchovní zamyšlení

    Ztráty a nálezy

    Ztráty a nálezy – tak by mohl znít název tří biblických podobenství, která dost dobře známe: podobenství o ztracené ovci, ztraceném penízi, či ztraceném synovi. V životě nás potkává mnoho ztrát. Ztrácíme peněženky,...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas