20. května  2017 v 09:05  rubrika: Duchovní zamyšlení

Na dovolenou s malým princem

Malý princ v podání ústeckého Činoherního studia - Foto: Gabriela Hauptvogelová

Malý princ v podání ústeckého Činoherního studiaFoto: Gabriela Hauptvogelová

Konečně je zima za námi – nejen podle kalendáře. Kabáty jsme vykázali do skříní, je čas na kraťasy a sandály. Děti a studenti se těší na konec školního roku.

Také pražští senioři, kteří mají nějakou tu zahrádku nebo chatičku, utíkají z hlučného města. Jeho životní tempo je totiž zběsilé. Jen se zkuste chvíli zastavit uprostřed davu na I. P. Pavlova nebo na Andělu! Lidé vypadají jako by někoho pronásledovali, nebo naopak někdo pronásledoval je. Náramně spěcháme: do práce, z práce, na nákup, na úřad, k lékaři, na dovolenou, z dovolené. 

Vzpomněla jsem si na Exupéryho Malého prince: Lidé se natlačí do rychlíků, ale potom už nevědí, co dělají. Dunící rychlíky nás odvážejí hned napravo, hned nalevo. Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme. A co že to „ti dospělí“ nasedajíce do rychlíků hledají? Ptal se malý princ výpravčího, tuším, v 22. kapitole. To neví ani člověk na lokomotivě, dostalo se mu odpovědi. A ti ve vlaku, my sami, někde hluboko uvnitř, spíme nebo zíváme. Uprostřed stresu jsme onemocněli prázdnotou a nudou. 

Tak nějak viděl Exupéry své současníky ve 40. letech minulého století. Co by řekl o nás? Vřele doporučuji nám všem zaměstnaným, důležitým dospělým, vytáhnout z knihovny útlou knížečku se zlatovlasým chlapcem v blankytném plášti na obálce. Přibalte si ji na dovolenou. Malý princ, protože si byl vědom, jak vzácný je čas, jak vzácná je každá minuta lidského života, šel raději pěšky. 

Vydal se pouští hledat studnu. Voda, která se pak zrodila z chůze pod hvězdami a ze zpěvu rumpálu, byla voda dobrá pro srdce. 

Malý princ, křehký a zranitelný, připomíná královského syna Ježíše, který rozmlouvá u studny v poušti se samařskou ženou. „Kdo se napije vody, kterou On (Ježíš) dává, nebude žíznit na věky. Stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“  

Ke studni, k pramenu života, kterým je Bůh sám, není třeba běžet. Naopak ve spěchu člověk snadno přehlédne, co je důležité, jedinečné a vzácné. Ve spěchu je větší nebezpečí, že zakopneme, nebo vběhneme do nějakého maléru. 

Přátelství s Bohem, který dá vodu dobrou pro srdce, potřebuje čas. Čas, který ale i s odstupem mnoha let rozhodně nevyhodnotíme jako promarněný. Přeji vám všem odvahu vykročit pomalu ke studánce. 

Autorka je farářka Evangelické církve metodistické v Praze. 

Autor:  Ivana Procházková
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas