24. června  2017 v 09:05  rubrika: Duchovní zamyšlení

Náboženské stereotypy

Je Bůh policajt? - Foto:  LiquidSpace, CC0 Public domain

Je Bůh policajt?Foto:  LiquidSpace, CC0 Public domain

Žijeme v době, kdy většině církví ubývají členové. Je to dokazatelné ze statistik i z údajů plynoucích ze sčítání obyvatel. A přesto se nezdá, že by dnes lidé nevěřili v existenci Boha či alespoň čehosi nad námi. Mnoho lidí věří v převtělování, ačkoli nikdo nemá sebemenší důkaz i existenci tohoto jevu. Lidé věří kartářkám, horoskopům, senzibilům, léčitelům a dalších duchovním guruům.

Když se moji synové, kteří studují na gymnáziu, baví se svými vrstevníky o Bohu, jsou pobaveni tím, jak absurdní mají jejich spolužáci představy o křesťanství. V pojetí mladých lidí je křesťanství především náboženství zákazů a omezení. „Tohle ty nesmíš, že?“ obracejí se na syna, když si dá pivo. „A tohle taky ne,“ říkají se smíchem a ukazují mu v telefonu nějakou nahou slečnu. 

Jakoby v centru pozornosti byl sex, zákaz vší zábavy a všeho potěšení, nuda a jakási kostelní zatuchlost. Bůh je pak pro většinu z nich policajt, který jen hlídá, kdy se člověk proti něčemu proviní, aby ho mohl setřít. Je to účetní, který eviduje naše hříchy a jednou nám to všechno spočítá. Je to přísný a neoblomný soudce, který má přesnou sazbu na každý neuvážený čin. A především zapšklý dědek, který se nerad směje, nesnáší sex a požaduje bezpodmínečnou poslušnost. Je taky naprosto nevyzpytatelný – jednou velkoryse odpouští, jindy krutě trestá. Musím říci, že kdyby takový Bůh byl, určitě bych nebyl křesťanem. 

Podivné představy o Bohu vznikaly po staletí. Nevyzpytatelní jsou už bohové v Homérově Iliadě. Věru, nechtěl bych žít pod jejich rozmarným dohledem. Navíc i nad nimi panuje neodvratný osud, takže jacípak bohové, když nakonec nemohou skoro nic ovlivnit? 

Homér krásně popisuje lidovou představu o tom, jak funguje modlitba. Po smrti Patrokla uspořádá Achilleus sportovní hry na přítelovu počest. Soutěží se mimo jiné v běhu. Vítězí Aiás těsně následován Odysseem. Ovšem jen do chvíle, než se Odysseus pomodlí v duchu k Athéně slovy: „Slyš mě, ó bohyně má, mým nohám laskavě přispěj!“ Pallas v odpověď „dodala mrštnosti údům, i odshora rukám i nohám“ a navíc způsobila, že do té doby první Aiás uklouzne na kravském lejně a upadne, takže „ústa i nos byl kravským naplněn trusem.“ Odysseus shrábl cenu a Aiás si za smíchu ostatních stěžuje na nespravedlivý zásah bohyně. Tak taková byla řecká představa o modlitbě. Ale skutečně jen řecká? 

Dá se něco dělat s falešnými představami o Bohu a křesťanství vůbec? Snad ano. Především se jich musí zbavovat sami křesťané. A pak je nutné mluvit o tom, že Bůh není přísný a nepřející, ale milující a přejný. Že nám dal důstojnost a že člověk je bytost opravdu svobodná. Že na křesťanství nejsou důležité předpisy, příkazy a zákazy, ale vztahy, odpuštění, milosrdenství a láska. A že víra je tajemství, do něhož jsme zváni každý samostatně, ne jako nějaké církevní ovce. 

Autor je kazatel církve metodistické v Tachově. 

Autor:  Petr Vaďura
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas