Nevěříte na polednici? To se ale asi mýlíte... Zamyšlení Pavla Konzbula

21. leden 2017

Koncem ledna prožíváme jakýsi poločas, poledne školního roku – pololetí. S tímto slovem je vždy spojeno něco tajemného. V lidových představách se právě v poledne objevovaly podivné strážné bytosti polední hodiny duchů, polednice.

Podle slovanské mytologie, pokud tato nebezpečná madam často v podobě stařeny s koňskými kopyty, oděná v bílé plachetce, někoho přistihla v poledne na poli, vyhnala ho. Nebo ještě hůř, polednice ho donutila celých šedesát minut bez přestání hovořit. Když se odmlčel, hrozila mu dekapitace, tzn. setnutí hlavy. Protože se u nás nedochovaly záznamy o nálezech bezhlavých zemědělců, zdá se, že už naši předkové neměli se slovesným projevem velké potíže. Opusťme ale říši pohádek.

Žáci, studenti i učitelé i rodiče o pololetí často podléhají sklíčenosti a malomyslnosti, do konce roku je daleko a jsme teprve v polovině, dostavuje se mírná deprese. V křesťanství byla poprvé tato deprese rozeznána mnichy ve 4. stol. v egyptské poušti, a ti ji nazvali acédií. Tento pojem v klasické řečtině znamená nedbalost, nezájem, zbabělost se rozhodnout, angažovat. K charakteristice acédie patří také nedbalost a minimalismus. Konečným efektem pak bývá pocit, že se člověk nemůže dostat ze své tíživé situace.

O tomto stavu hovoří i žalmista v Bibli, který mluví o démonu, jenž přichází o polednách – tzv. polední démon. Toho současná psychologie nazývá syndromem vyhoření. Jaká je terapie? Z diagnostických popisů se zdá, že acédia je nemoc neléčitelná. Starověcí křesťanští mniši však byli nezlomnými optimisty, pokud jde o možnosti zvítězit nad zlem, a tak radí, podobně jako dnešní psychologové:

Prvním lékem na acédii je obyčejná snaha o vytrvalost a odolnost neunikat vůči vnějším tlakům. Pro mnichy to bylo konkretizováno v radě: „Jdi a zůstaň sedět ve své cele, a cela tě všemu naučí. Klidně jez, pij, jen neopouštěj celu.“ Druhým lékem je otevřenost. Zvláště ke svým přátelům a těm, kteří s námi mají dobrý úmysl. Zvláštním terapeutickým prostředkem jsou slzy – prostě se vybrečet. Mniši křesťanského starověku také zjistili, že duch acédie často jde v patách lenosti. Proto jej zaplaší obyčejná poctivá práce. A tak jděme vytrvale dál a polednic se nelekejme, prázdniny se kvapem blíží.

Autor je pomocný biskup brněnský.

autor: Pavel Konzbul
Spustit audio