Okamžik

18. březen 2017

Nedávno jsem si při četbě románu Za Volhou není země uvědomil důležitost okamžiku. Spisovatel Vasilij Grossman líčí poslední chvíle mírového Stalingradu, než k městu 23. srpna 1942 přiletěla letadla německé Luftwafe a z šesti set tisícového průmyslového centra Povolží učinila během pěti dnů obrovskou hromadu trosek. Během jednoho dne se uskutečnilo asi dva tisíce letů do městských čtvrtí a v důsledku bombardování zahynulo asi 40 tisíc lidí.

V románu Grossman líčí poslední mírové okamžiky onoho 23. srpna. Popisuje maminky s dětmi hrajícími si v parku, ženy ve frontě na chléb, knihovnice v knihovně, lékařku odcházející z nemocnice, herce kouřící před divadlem, dělníky v obrovských fabrikách i tramvaje jezdící skrz město, jež se táhlo desítky kilometrů podél Volhy. A pak přichází chvíle, o níž sovětské vedení vědělo, že nastane, ale občany města před ní nechtělo ochránit. Ze čtyř světových stran přilétají německá letadla a v 16 hodin první bomby mění obytné bloky v trosky.

Proč obyvatelé nebyli evakuování, to Grossman vysvětluje v rozhovoru armádních velitelů: prázdné město by nikdo neměl vůli bránit. Obyvatelé se tak stali rukojmími vojáků.

Z francouzského dokumentárního cyklu Za Volhou není země

Grossmanovi se podařilo ukázat kontrast mírové pohody se zmarem a zánikem, do něhož se město propadlo. Čtenář doslova slyší svist potrhaných drátů tramvajového vedení i ocelový zvuk kolejnic vzpínajících se z roztrhaného asfaltu ulice. Cítí čpavý dým spáleniště a na jeho kůži se zachytává vše pronikající prach.

Grossman zachytil okamžik. Něco, co teď je a vzápětí se to stává minulostí. Teď zde stojí město a za okamžik jsou na jeho místě kouřící rozvaliny.

Možná i my žijeme v takovém okamžiku. Odkudsi se na nás valí nebezpečí v podobě nezodpovědných vůdců, nenasytných politiků, mocichtivých šílenců, kteří chtějí změnit uspořádání Evropy a světa. Znovu vytahují karty nacionalismu, šovinismu a národních zájmů. Znovu se objevují zhoubné ideologie, znovu nastupují do mocenských pozic lidé, kteří chtějí druhé ovládat nebo přímo zničit. Bohužel, lidé dnes málo čtou a mnozí skoro neznají dějiny. Možná by jim tato doba připomněla časy, v nichž Evropu pohlcoval hnědý a rudý teror.

Z francouzského dokumentárního cyklu Za Volhou není země

Dnes je kolem nás mír. Venku svítí slunce a na stromě zpívá kos. Jenže bude zpívat i zítra? Ve Stalingradu při dopadu prvních bomb všichni ptáci ve městě vzlétli a jejich hejna odlétla do stepí za Volhou. Svoboda, demokracie a mír jsou hodnoty, o něž se přichází velmi snadno. Stačí nebýt bdělý, nezajímat se o veřejné dění a dát svou lhostejností průchod zlu. Pak se v jednom okamžiku může všechno zhroutit. Záleží na každém z nás. Uvědomujeme si to?

autor: Petr Vaďura
Spustit audio