Otázky. Zamyšlení patera Jana Hanáka

Jenomže apokalypsa není pouhou depresivní zprávou o příšerných událostech konce, nýbrž zvěstí, že i v tom nejhorším je přítomen průvodce ke světlu, které nepohasíná, že ani ty nejtemnější věci nemají moci nad člověkem, pokud ten je dobrovolně nevpustí do svého nitra.

Jak nedávno psal básník a publicista František Schildberger, i Svatá rodina Josefa, Marie a malého Ježíše utíkala do egyptské ciziny „před pronásledováním, mezi lidi jiné víry, do země, kam je nikdo nezval, do země kulturně cizí. Získali by podle dnešních debat status politických uprchlíků? Nepodezřívali by je spíš z toho, že jim jde jen o ekonomické výhody? Vždyť se nemohli prokázat žádným politickým pronásledováním, kterému by byli už vystaveni, a prchali před Herodem, legálně ustaveným vládcem Palestiny, a ta by jistě získala status bezpečné země.“

Jak poznat, zda migrant je naturelu Josefa či převlečeného Heroda? A vede aktuální úsilí tvůrců systému, stejně jako úsilí každého jednotlivce k takovému rozpoznávání? Novinové titulky i běžné hovory na ulici svědčí spíš o generalizaci. Ať už té, která dělá ze všech muslimů potenciální vrahy, nebo obětní beránky. Munice obou těchto táborů směřuje proti sobě a řinčení slov úspěšně zastírá podstatu problému a možnosti se ho alespoň pokusit řešit.

Mohu se islámu možná oprávněně obávat, mohu ho dokonce identifikovat jako ideový základ mnohých teroristických aktů. Ale co s tím? Nejen, že je spousta muslimských uprchlíků v pohybu kdesi po Evropě, nikoliv před jejími branami (takže volat po tom, aby tady nebyli, je poněkud liché), ale i tak je dost států v blízkém okolí s živými islámskými kořeny. Přerušíme s nimi styky? Budeme je ignorovat? Nebo zkusíme najít nějakou společnou řeč, budeme se učit vzájemnému respektu? Nebo budeme svým odmítáním vyrábět nové teroristy?

Vlastně příliš nevěřím neustálému opakování zájmen my, vy či oni. Každé my je tvořeno jednotlivými já. Kdo jsem? Jsem muž, bílý, Moravan, křesťan. A jsem na to hrdý. Jsem Evropan. Stejně jako někdo jiný může říct: Jsem žena, bílá, Češka, židovka. Jsem na to hrdá, jsem Evropanka. Nebo: Jsem muž, černý, Francouz, buddhista. Jsem muž, bílý, kosovský Albánec, muslim. Jsme na to hrdí, jsme Evropané. Přičemž hrdý je něco docela jiného, než pyšný. Jak dosáhnout toho, aby tento druh rozmanitého Evropanství nevedl ani k nenávistem, ani k relativizaci všech těchto identit a ke stvoření totalitního spolku unifikovaných améb?

Vraždění se bohužel nevyhýbá žádné společnosti či náboženství, včetně toho ateistického. Důkazem jen v Evropě minulých let je třeba norský Anders Breivik, Srbové v Kosovu nebo třeba šílený střelec v Uherském Brodě. Takové věci byly, jsou a budou. Ale co s tím? Budu se bát, protože zabíjí zlý terorista, zabíjí zlý řidič, zabíjí zlá rakovina? Protože smrt může nastat každým okamžikem života? Budu chtít zastavit vývoj, zajistit si nehybný mír? Ale tento druh míru nejlíp zajistí hrob. A ten není cílem mého bytí.

Je přirozené, že se obávám změny, opuštění sebou vystavěných jistot, že se obávám vstoupit do nejistoty cesty. Jenomže strach ochromuje, svazuje a řekl bych je velmi účinným nástrojem temnoty. Barokní heslo Memento mori (Pamatuj na smrt) neznamená: Umírej každým okamžikem svého života. Naopak: Žij tak, aby ani smrt tě nezastihla nepřipraveného. Tedy: Nezapomeň žít. A to ani v situacích, kdy temná mračna kolem ti brání ve výhledu.