Postní zamyšlení Petra Jana Vinše
Postní doba dospěla do své poloviny – minulá neděle se v církevní tradici nazývá laetare – podle textu z proroka Izajáše: laetare Ierusalem – raduj se Jeruzaléme. Ostrůvek radosti v smutném a zadumaném proudu postní doby, mohlo by se zdát. Je ale postní doba, tedy doba kajícné přípravy před velikonočními svátky skutečně protikladem radosti?
Matoušovo evangelium nás v šesté kapitole učí: Když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Když se tělesně, duševně i duchovně připravuje na vrchol církevního roku, měli bychom hledat radost v každém aspektu života z víry, i v pokání. Prosba o odpuštění není nepříjemnou povinností, není to trápení, kdy si člověk přeje, aby bylo co nejrychleji za ním. Naopak – je to příležitost, jak využít Boží pomocné ruky a zkusit narovnat to, co je v našem životě pokřivené.
To se může stejně tak dobře týkat našeho vztahu k Bohu, jako i našeho vztahu k bližním. Minulá neděle přinesla podobenství o marnotratném synu – to je příběh, který nám v pokání a odpouštění může být vzorem. Zamysleme se nad tím, zda kolem sebe také nemáme někoho – mezi svými kolegy, blízkými, příbuznými – u koho bychom měli vyznat jako marnotratný syn: prohřešil jsem se proti Bohu i proti tobě.
A naopak se zamysleme zda, pokud k nám někdo přijde s omluvou, jsme schopni zapomenout na křivdy a chovat se jako milosrdný otec – rozevřít svou náruč a přijmout takového člověka zpět do svého života.
Pokud toto dokážeme, tak pro nás postní čas nebude smutný, ba právě naopak. Naše srdce bude moci zvolat spolu s prorokem – „raduj se, Jeruzaléme.“ I já se raduji, protože Hospodin, můj Bůh, uzdravuje mou vinu, napřimuje, co bylo křivé a vede mě vstříc k svému království.
