Půst
Nastala doba postní, doba přípravy na velikonoční svátky. Liturgické oděvy se zbarvily na znamení pokání do fialova, radostné aleluja zmizelo z našich chrámů a křesťané se duchovně připravují odříkáním, modlitbou a usebráním. Je to hluboká a prastará tradice, která provází církev už mnohá staletí.
Přesto se mi zdá, že samo slovo půst má dnes v uších mnoha lidí, dokonce i věřících křesťanů, tak trochu zvláštní zvuk. Skoro jako by patřilo nějaké dávno minulé době, jako by se vůbec nehodilo do moderního světa. Pokud budeme dnes mluvit o tom, že si odepřeme tu nebo onu potravinu, budou si lidé kolem nás asi myslet, že držíme dietu, abychom se na léto vešli do plavek. Křesťanský půst ale žádnou dietou není.
Jeho cílem není dosahováním nějakého fyzického, tělesného výsledku, diktovaného často poněkud pochybným a umělým ideálem krásy, křesťanský půst míří mnohem víc na duši. Kdo se postí, měl by v první řadě pracovat se svou myslí, ne se svým tělem. Odříkání nějakého potěšení – a je jedno, jestli to bude maso, čokoláda nebo sociální sítě na internetu – nás v postu vlastně jen neustále upomíná, že bychom se měli věnovat i duchovním záležitostem, že bychom neměli být připoutáni ke svým potěšením a vlečeni jimi bez vlastní vůle.
To je něco, co nikdy nezastará. Možná, že dnešní společnost takovýto půst potřebuje více než kdy jindy, ta společnost, která je tolik zaměřena na výkon, že mnohdy dokáže člověka vymáčknout jako citron.
Proč se na přeci na chvíli nezastavit, nebo alespoň nezpomalit a nedat si trochu toho „postu“ od věcí, které nás stresují – od svých ambicí, od ostrých loktů, od té snahy za každou cenu předčit lidi okolo sebe. Možná rychle zjistíme, že když tento tlak na chvíli poleví, odplynou spolu s ním i takové věci jako je závist, nízké sebevědomí a nespokojenost se svým životem.
Pokud postní dobu nahlédneme takto, tak nám bude časem plným naděje – naděje v to, že i v našem životě to může fungovat jinak. Pojďme tedy do této nadějeplné doby vykročit radostně a s optimismem.
