9. ledna  2016 v 09:05  rubrika: Duchovní zamyšlení

Smrt nad obzorem. Zamyšlení Jana Hanáka

Norský úřad ochrany dětí Barnevern opět zaúřadoval. Tentokrát odebral všech pět dětí norsko-rumunské rodině Bodnariových. Důvod? Rodina je silně věřící.

Co to znamená? Že chodí do kostela častěji, než třikrát do roka, že má víc dětí, než jedno či žádné, že zachovává Desatero nejen formálně, ale bere ho skutečně vážně? A považte: Že Boha nevnímá jen jako kulturní koncept, ale věří v jeho existenci, že dokonce komunikuje s Kristem, nechá se inspirovat Duchem svatým a duchovní cestu považuje za podstatu lidského bytí. Skandální, slaboduché, zlé, nekorektní, nebo tak něco. 

Jistě, reaguji na mediální zprávu, z níž není patrné, zda Bodnariovi jsou křesťané, i když je to velmi pravděpodobné a co hůř, vůbec by mě to nepřekvapilo. Ale ať už tomu je v tomto případě jak chce, odkazuje to na dlouhodobě patrný trend.  

Proč je skutečně věřící křesťanská rodina ve společnosti formálně odkazující na své křesťanské kořeny považována za něco horšího, než jen anachronismus, tolerovatelnou anomálii? Nemluvě o tom, že by mohla být i respektována, koneckonců udržuje v chodu i onen kulturní koncept, který by jinak dozajista zanikl docela. 

Má to jisté vysvětlení, pro mnohé už nikoliv paradoxní. Protivníkem rodiny Ruth a Mariuse Bodnariových a mnohých dalších totiž není latentně křesťanská společnost, nýbrž společnost, kterou již před lety trefně označil papež Jan Pavel II. za kulturu smrti. Již je pryč doba, kdy jsme přisuzovali duši vesmíru, rostlinám a ptákům, již je pryč doba, kdy jsme věřili v nesmrtelnou duši lidskou, nyní jsme dál a víme, že všechno je jen hmotný stroj, že i nejvznešenější hnutí naší duše jsou ve skutečnosti jen elektrickými impulsy v našem mozku a ten zanikne spolu s naším tělem a maximálně předáme nějaké ty geny, ovšem bez naší další vědomé osobní účasti. 

Kdysi jsme říkali, že všechno je oduševnělé, tedy živé, dnes říkáme, že žádné duše není a tedy všechno je mrtvé. Dál, než za svou vlastní smrt apoštolové této kultury nevidí a do té doby si přeci umí zařídit pojištěný sladký život. Že je sobecký a tak trochu nudný? Ať, ale bude klidný a prostý nežádoucích znejistění. Nejen Bodnariovi, ale každý člověk, pro něhož Bůh něco znamená, se musí střetnout s touto všeobjímající kulturou pošetilou ve své nadutosti, že zná recept na vyřešení všech problémů světa svými lidskými prostředky, která nejen nepotřebuje Mesiáše, ale považuje ho za nebezpečnou konkurenci, neboť sama ví, jak spasit svět a dozajista ne láskou k bližnímu, odpuštěním, nebo dokonce obětí pro dobro druhých. 

V kontextu této kultury je žitá víra zcela nutně neslučitelná se zdravým vývojem dětí. Proto musí přijít rovnostářský úřad jediné pravdy a s plamenným mečem zachránit děti a přemístit je k vychovatelům, aby se naučily korektnosti, novému dogmatu evropské společnosti, kde není mužů či žen, věřících či neznabohů, Rumunů, Italů či Norů, ale jen šťastných unifikovaných entit, protože jen ty si přeci porozumějí, jen ty mohou žít v ráji. Děti musíme naučit, že všechny barvy spektra se sjednocují jen ve dvou, černé nebo bílé a my už víme, kdo je ten bílý a kdo černý. Dětem musíme vštípit: Není Boha, než člověka a my jsme sami sobě svými proroky. 

Norský Barnevern není z jiného světa, je to jen oslepující špička ledovce, jehož jsme my všichni součástí a jenž my všichni spoluutváříme. Sice nevidím příliš reálných možností, jak zvrátit již probíhající krach evropské civilizace, který nepřinášejí muslimští uprchlíci, který si dlouhodobě připravujeme my sami, ale věřím Bohu a mám s ním již nemalou zkušenost a vím, že každým okamžikem svého bytí stojím na hraně katastrofy, stejně jako zázraku a že nic temného mě nezničí, pokud se já sám nenechám a neopustím toho, který je Bytím plným, pozorným a přítomným, a rozmanitě barevným.  

Říkal jsem před časem mládežníkům ve farnosti, že žijí ve šťastné době, kdy být křesťanem neznamená patřit k mainstreemu, ale naopak být alternativní: „Někteří vás obdivují, většina vám spíš nadává, ale téměř nikomu nejste jedno.“ Bral jsem to tehdy jako jistý druh bonmotu a netušil, jak moc se dotýkám pravdy. Kulturu smrti v nějaké formě hlásali kazatelé propojení s politickou mocí vždy, ať už ve starověku, středověku či nyní. Stejně tak lidé objevující Boha pozorného a přítomného byli a budou vždy v ostražitě sledované menšině. Ale je v ní síla, neboť život je víc, než smrt. 

Autor je farář Římskokatolické farnosti Bohdalice. 

Autor:  Jan Hanák
Pořad: Mezi nebem a zemí  |  Stanice: Rádio vašeho kraje
Čas vysílání: sobota 09:04  |  Délka pořadu: 56 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas