Strop. Zamyšlení Jana Hanáka
Nedávno, během jedné debaty, se mě zeptali, co si myslím o ztrátě duchovnosti naší společnosti. No, nemám takto položená témata zrovna rád. Jsou jaksi mentorská, mudrlantská. Nic moc neřeší, jen se tlachá, nedá se to moc poslouchat a hlavně to k ničemu nevede. Tedy jinak řečeno zbytečná slova.
Odpovědět jsem ale musel, nejsem tak ostroramenný, abych tazatele poslal do háje. Inu odpověděl jsem, že o ztrátě duchovnosti nemůže být řeč, protože člověk je svou podstatou duchovní bytost, takže dokud nezmizí člověk, nemůže zmizet ani duchovnost. Jen je možná typické pro náš časoprostor, že se duchovnost z roviny kultivované přelévá do roviny vulgární.
Každý člověk, jak to vidím, potřebuje naplnit pomyslnou nádobu ducha ve svém nitru. A jde obvykle nejprve zkratkou. Tohleto pokušení v nás tak nějak je. Tedy, chci být šťastný, naplněný, obdarovaný, snad i milovaný a chci mít hlavně jistotu, že tomu tak bude i zítra, popřípadě po celý život.
Postavím si tedy dům, svůj vlastní, stvořený z mé fantazie, z mých schopností a moc se mi líbí. A chvíli si s tím i vystačím.
Jenomže po nějakém čase na mě dolehne strop toho mého domu. A to doslova. Proč tam je? Proč nemůžu vzlétnout do výšin? Proč mě musí drtit? Proč se cítím tak malý a nenaplněný, pod svým stropem?
Inu, začnu svůj dům zdobit zážitky. Lhostejno, zda jde o dovolenou v Karibiku, či nový telefon. A věsím si své zážitky na zeď, abych viděl je a zapomněl na strop. Jenomže ono to funguje čím dál méně, na čím dál kratší dobu.
Tak zkusím nový level zážitků. Přivedu do svého domu přátele, možná i manželku, děti.. a pověsím si je na zeď vedle nového SUV.
Jenže ono to prostě nefunguje. Celý můj dům je totiž tvořen jen mnou a mou fantazií, která mě z povahy věci nepřekvapí, má svá omezení, kterých si začínám být až příliš vědom. Což ovšem přináší možnost, abych konečně pochopil, pokud se tak snad nestalo už dřív.
Když můj dům spadne, není to neštěstí, ale šance. Když pustím do svého domu jiného člověka a přiznám mu svébytnost a on bude moci můj dům předělat svou fantazií, která není má, je to šance.
A mohu-li říct z vlastní zkušenosti, když do svého domu pustím Boha s jeho nekonečnou fantazií, ten mě z něj vyvede ven a pustí na cestu, která je každým krokem nejistá, každým krokem na hraně, bez zajištění, jako skutečného poutníka, lehkonohého poutníka.
Tento způsob života ovšem nemá stropů, je nekonečně vznešený, stejně jako svobodný. Jsem obdarován, protože daruji, jsem milován, protože miluji, je mi odpouštěno, protože odpouštím, nejsem souzen, protože nesoudím, jsem prostě šťastný. Je to nebe. Žádná statická nuda. Nebe se totiž děje.
